Francouzští Epitaphe existují již od roku 2009, ale to se ještě jmenovali pouze Epitaph. Své nahrávky začali vydávat nahrávky až pod současným jménem, první album vyšlo v roce 2019 a dostalo všeříkající název „I“. Nyní je na světě další deska a ta se nečekaně jmenuje „II“. Promo materiály tvrdí, že kapela hraje experimentální death metal. Za tím se může skrývat cokoliv, nicméně pohled na playlist a délku desky napoví, že škatulka je patrně správná. Při pouhých pěti skladbách album přesahuje hodinu, přičemž první a poslední skladba jsou spíš předehrou a outrem. Páteř alba tvoří tři songy, z nichž každý atakuje devatenáctiminutovou hranici.
Po třech minutách klidu a pohody při intru „Sycomore“ na vás vybafne divoká nálož blast beatů, death/blackových riffů a výrazné baskytary. Překvapí čisté vokály, ale prim hraje growling. „Celestial“ není celých devatenáct minut ve stejném tempu, a tak přichází pomalejší pasáže. Epitaphe rádi kytarově sólují a pouští se do stylu a nálady raných Opeth. Nechybí vyloženě odpočinkové momenty, při nichž hudba téměř ustane, aby přišel brutální výpad brutal death metalu. V takových chvílích jsou Epitaphe velice neurvalí a zběsilí.
„Melancholia“ je obdobnou hudební náloží. Na mysl vytanou Blood Incantation a jejich brutální technický death metal. Uprostřed songu překvapí nesmírně příjemná oáza klidu a relaxace. Hudba zklidní, zní jen bicí a vesmírně povznášející klávesy. Muzika je najednou magicky příjemná. V druhé polovině opusu je struktura chaotičtější, střídavě je tvrdá a jemná, přesto poměrně nečitelná. Téměř akustický úvod vás přivítá do „Insignificant“. Ta je z větší části poměrně pomalá, ale temná a valivá. Skladba postupně divočí, což se týká především bicích, které vytváří dojem chaotičnosti. Závěr skladby patří atmosféře. Epithaphe si s ní umí pohrát a tak její zesilování je postupné a působivé. Závěrečná dvouminutovka „Merging Within Nothingness“ je víceméně ambientním outrem, které celou nahrávku příjemně zakončí.
„II“ je zajímavé album, na kterém je znát, že je natočené s pečlivostí. Není úplně experimentální nebo progresivní, ačkoliv do této škatulky patří zaslouženě. Epitaphe nepřichází s ničím objevným nebo odvážným. Odvážná je snad pouze stopáž jednotlivých songů. I z toho důvodu se jedná o nahrávku pro fajnšmekry. Skladby nejsou nudné, kapela dobře pracuje se změnou temp a nálady každé skladby. Přesto to není strhující zážitek a příliš vám z poslechu v paměti neuvízne.
|
