Loudness patří dávno mezi japonské stálice, domácí fanoušci je uctívají jako heavymetalové bohy a staví je na roveň Judas Priest či Iron Maiden. V okolním světě je jejich postavení mnohem nižší, ovšem i lze ostřehnout, že se už od osmdesátých let snaží houževnatě dobýt světový trh, i když se jim nikdy nepodařilo proniknout do kýžené extraligy. Důvodů pro to může být několik. V osmdesátých letech, kdy byli mladí a mohli toho nabídnout více než dnes, stála scéna na anglo-americkém základu a na kapely z jiných zemí se dívalo víceméně jako na podezřelé až druhořadé. Loudness nikdy nedisponovali tak silným managementem, který by z nich světové hvězdy udělal, a co je nejdůležitější, nikdy nevydali tak vyšlechtěnou desku jako největší hvězdy metalového nebe. Dodnes se skloňuje jejich zásadní počin „Thunder In The East“, ale ani ten se nedá stavět vedle „The Number Of The Beast“ či „Painkiller“. Loudness lze brát především jako zasloužilé a navýsost poctivé dělníky žánru.
Až na výjimku na bubenickém postu (původní bubeník Munetaka Higuchi zemřel v roce 2008), působí kapela v totožné sestavě, v jaké se s alby „Thunder In The East“, „Lightning Stikes“ a „Hurricane Eyes“ (ty lze brát jako největší klasiku) pokoušela dobýt svět. Proto jsou zapomenuty experimenty s thrashem, groove metalem či grungem z devadesátých let, kdy Loudness působili spíše jako doprovodná kapela kytaristy Akiry Takasakiho. V novém tisíciletí je japonská čtveřice opět taková, jakou ji fanoušci znali v osmdesátých letech. Už nepůsobí tak živelně, Takasakiho kytarové mistrovství se už bere v podstatě jako samozřejmost a důležitý je fakt, že při počtu alb v diskografii, atakujících třicítku, lze těžko hledat něco, co by posluchače přibilo k zemi inovací či kouzlem dosud neslyšeného. To byl příklad desek z minulých let, které zněly jako slušná, i když rozhodně nepřekvapivá heavymetalová díla. Proč by novinka „Sunburst“ měla být jiná? Nelze říct, že by se s ní Loudness povedl husarský kousek, ale přece jen z albové přehlídky posledních let vyčnívá.
Loudness poprvé za svou kariéru vytvořili dvojalbum, trvající bezmála hodinu a půl. Poprvé jasně odhalují, že plány na dobytí okolního světa jsou spáleny a soustředí se na domácí trh, neboť většina alba je nazpívána v mateřském jazyce, což dává „Sunburst“ potřebný pocit exotična a jisté výjimečnosti. Kapela desku připravovala k příležitosti čtyřicátého výročí od založení a proto se chtěla ukázat s něčím výjimečným. A to se jí místy daří, protože pár skladeb lze považovat za nejlepší, které kapela (minimálně od devadesátých let) vytvořila. Zapomeňte na podivná alba „Heavy Metal Hippies“, „Dragon“ či „Engine“, v podstatě zapomeňte i na trochu omšelá díla „The Everlasting“, „King Of Pain“ či „The Sun Will Rise Again“. Ta všechna „Sunburst“ převyšuje, i když na ní znovu nebyl heavymetalový Grál objeven. Může za to především sáhodlouhá stopáž, Loudness nemají tolik síly, aby utáhli hodinu a půl hudby bez zaškobrtnutí.
Kdyby kapela vydala sevřenou čtyřicetiminutovou kolekci, dalo by se mluvit o jednom z nejlepších alb letošního roku. Loudness dokáží být až nečekaně pestří, pohybují se od hardrockové roviny (singl „Oeoeo“ nebo „All Will Be Fine With You“), přes typický heavy metal (nejvýraznější položky jsou „Yamato Damashii“, „Virtua Reality“ a „The Nakigara“) až po ohlédnutí se za groove metalem devadesátých let („Crazy World“ či „Nihon No Kokoro“). Pokud by Loudness seskládali album z těchto skladeb, jako třešničku na dort přiložili největší hit „The Sanzu River“, v němž znějí jako Accept v nejlepších letech, včetně dirkschneiderovského vrčivého vokálu, Takasakiho skvělé intro „Rising Sun“, a závěrečnou, epicky vzletnou, skoro až zeppelinovskou „Wonderland“, bylo by o „Sunburst“ možné mluvit v superlativech.
I tak lze desku považovat za vydařenou. Letití fanoušci s ní budou spokojeni a přehlédnou i nejednu kompozici, která působí spíše vycpávkovým dojmem. Ti, kteří kytarové čarostřelectví Akiry Takasakiho neopěvují s takovou vehemencí, si mohou vyzobat opravdu silné kousky a spokojeni by mohli být rovněž. Důležitý je fakt, že se Loudness dožili čtyřiceti let existence ve velmi dobré formě a dokáží tvořit ambiciózní díla, jako je tato oslava jejich domoviny.
|
