Dnes jméno kytaristy Snowyho Whitea řekne něco už jen pamětníkům sedmdesátých let nebo posluchačům, kteří si rádi dopřávají výlety do hudební historie. Přesto je čtyřiasedmdesátiletý muzikant z jižní Anglie stále činný, i když se o něj přední hudební periodika zajímají jen okrajově. Bylo to jiné, když na sklonku roku 1979 přišel do Thin Lizzy, kde nahradil slovutného Garyho Moorea, nebo když jako koncertní kytarista brázdil svět s Pink Floyd při nezapomenutelném turné k monolitu „The Wall“. V Pink Floyd skončil, když se kapela zmítala v existenční křeči a v Thin Lizzy jej nahradil mladý dravec John Sykes, jenž Philu Lynottovi kápl do noty heavymetalovým zápalem, protože to byl směr, kam se Thin Lizzy v posledních letech činnosti měli posunout. White pro to nebyl vhodným muzikantem. Nemá metal ve svém DNA, je především hráčem staré bluesové školy. I lizzyovský hard rock pro něho nebyl tím pravým ořechovým a proto White nebývá citován v jednom šiku s klasickým tandemem Scott Gorham – Brian Robertson a nakonec ani s Garym Moorem, s nímž jej vsak pojí mnohé.
Na sólovou dráhu White nastoupil na začátku osmdesátých let, v podstatě po ukončení angažmá u Thin Lizzy a dodnes na ní zažívá naprostou tvůrčí svobodu. Na jeho deskách je totiž slyšet všechno to, co jej odlišovalo od Scotta Gorhama, s nímž si nikdy zcela nepadl do noty, přestože nebyl méněcennějším kytaristou ani skladatelem. Byl prostě jiný. Méně komerční, nekašírovaný a se srdcem plným čistokrevného blues rocku. Sólová alba, počínaje výtečným počinem „White Flames“ z roku 1983, na němž ještě doznívaly ozvěny angažmá u Thin Lizzy, se nikdy velkého komerčního úspěchu nedočkala, ale pro řadu fajnšmekrů jsou pořád utajeným typem. A je jedno, jestli je vydával pod vlastním jménem nebo v rámci kapely The White Flames, protože rozdíl v jejich pojetí a výsledném zvuku je prakticky minimální. Všude je na prvním místě typický Whiteův rukopis, možná trochu nenápadný, ale přesto znamenitý a jeho skvělá kytara, nenuceně vyšívající sóla skrze jednotlivé skladby.
I novinka „Driving On The 44“ je taková. White je na ní usídlen v typické poloze, silně evokující rockovou hudbu sedmdesátých let, vzývající prazáklad blues a kořeněný jemným hardrockovým espritem. I když znovu ukazuje, že je velmi zdatným kytaristou, jenž svůj styl vytříbil během let k dokonalosti, přesto „Driving On The 44“ není typická kytarová deska. Je to nahrávka v zásadě písničková, ač prosta velkých hitů. Jako celek funguje ale dokonale, protože kytaru a lehce zastřený Whiteův hlas využívá jako naprosto pevné pojivo. Ani výlet někam do hájemství Dire Straits v „One Man Girl“ a titulní „Driving On The 44“ nepůsobí rušivým dojmem, ale je vítaným osvěžením mezi staromilskými bluesovým tématy. V tom spočívá pestrost desky, která se navenek tváří jako neproniknutelná bluesová mantra, ale pod povrchem nabízí mnohem více odstínů. Stačí jen hledat…
Je to cítit zejména v obou instrumentálních kouscích. Na úvod Snowy zařadí megalomanskou, takřka progrockovou „Freshwater“, v níž si v jazzových variacích jeho kytara přehazuje nápady s klavírem, ovšem postupně sílí a nechává se místy strhnout směrem k hard rocku. Druhá instrumentálka „Slinky Too“ je mnohem tradičnější a pocit, že by mohla být přítomna na leckterém bluesovém albu z padesátých let není neoprávněný. K tomu má White blízko i ve zpívaných skladbách, kterým ale nedává tak dřevní charakter. Nesnaží se z nich dělat prvoplánové hitovky (to by asi nikdo ani nečekal a nechtěl), ale svým hlasem je dělá přístupnější než instrumentálky. V „Longtime Blues“ dokonce v kytarových harmoniích sáhne až k názvukům country, ale to zejména proto, aby skladbě dal přidanou hodnotu a nedržel ji vší silou pod bluesovou pokličkou. V „Down In The Dark“ zase zapojuje hardrockovější, pisničkovější přístup, což je prvek, který mu sluší stejně jako klasický bluesový.
Díky tomu všemu je „Driving On The 44“ až profesorsky pojatá deska. White k ní přistupoval s pečlivým rozmyslem, vážil každou notu (je to přece jen profesionál a starý praktik každým coulem), ovšem nepopřel fakt, že album točil zejména pro radost. Vlastní i svých skalních fanoušků. Deska je pečlivou ukázkou dokonale zvládnutého řemesla, které je radost poslouchat.
|
