V čem je rozdíl mezi prvním a druhým dílem alb „The Marriage of Heaven And Hell“? Vlastně jen v tom, že mladší album je ještě o kus lepší než jeho starší bratříček, byť se zcela pochopitelně jede v naprosto stejném konceptu. Elementy, na kterých album „The Marriage of Heaven And Hell Part One“ v rámci diskografie tak radikálně vyrostlo, Virgin Steele dokázali propracovat a vylepšit, zcela se vyvarovali hluchých míst a svůj osobitý styl dotáhli k dokonalosti. Vydání desky předcházelo turné po Evropě ve společnosti Uriah Heep a Manowar, i fakt, že bubeník Joey Ayvazian se rozhodl po čtrnácti letech, v době, kdy Virgin Steele sklízeli nejsladší ovoce svého působení, z kapely odejít. Ještě nahrál převážnou většinu skladeb na novém albu, ale už v průběhu nahrávání předal bubenické žezlo Franku Gilchriestovi, který se stal pevnou součástí kapely na dalších více než dvacet let. Daleko pevnější než baskytarista Rob DeMartino, jehož party ve studiu opět plně zastal Ed Pursino.
Tak, jak ohromujícím způsobem začínal první díl, stejně živelně Virgin Steele vstoupili i do druhé části. Úvodní dramatickou hravost „Symphony Of Steel“ vystřídá až okázalý klávesový motiv a následná rozbouřená energická smršť se silnou melodií, parádně našlápnutým vokálem, pestře nakopávajícími bicími a přímočaře neposednou sólovou kytarou, proplétající se skrz zjemňující klávesy představí kapelu v nejsilnější formě. O tom, jak se Virgin Steele vypracovali v zacházení s atmosférou a pohlcující gradací skladby, přičemž však neztrácí důraz a syrovost, vypráví epická „Crown Of Glory“, nadýchanost aktuální tvorby ideálně reprezentuje krátké instrumentální drama „From Chaos To Creation“, aby se následná „Twilight Of The Gods“ živě a kousavě rozklokotala. Lehce temnější „Rising Unchained“ umožní vyniknout sólové kytaře, barevnost a pružnost DeFeisova vokálu také dostaává ideální prostor. Jelikož Virgin Steele s lehkostí zvládnou a dokáží bouřlivým dějem našlapat i dvě nejrozsáhlejší kompozice, divokou a proměnlivou „Prometheus The Fallen One“ s atmosférickým intrem i drtivým závěrem, a emocemi našlapanou„Emalaith“ s výbornou melodií, stejně jako ideálně vybalancovat vzrušující kontrast mezi vláčnější a sytou „Unholy Water“ s podmanivou Pursinovou kytarou a divokou agresivní riiffovkou „Victory Is Mne“, je jasné, že téhle spanilé jízdě nezůstane v v cestě stát jediný kamínek.
Vzrušující album, na kterém David DeFeis s nezbytnou podporou Eda Pursina dotáhl svůj styl k dokonalosti a předvedl svoji všestrannost v plné kráse. Jedno z nejlepších epických metalových alb, na kterém se podařilo ideálně sladit výpravnost s tvrdostí. Vše se sešlo zcela ideálně, k tradičně dobrým melodiím, přesvědčivému DeFeisovi a nápaditému Pursinovi se připojily i hodně pestré bicí. Otázku na nejlepší dosavadní album Virgin Steele nebylo třeba vůbec pokládat a kapela se o titul výpravných metalových králů řekla velmi hlasitě.
|
