- minstrell

V roce 1995 vyšlo velké množství kvalitních desek z Heavy metalového žánru (a jeho odnoží), přestože se nám celý svět bůhví proč společně s rockovými novináři snažil namluvit, že je tento žánr mrtvý. Mezi legendární alba z tohoto roku se dle mého skromného názoru dají označit např. Blind Guardian – Imaginations from the other side, Gamma Ray – Land of the free, Rage – Black in mind, nebo třeba Stratovarius – Fourth dimensions. No a pak jsou tu alba, které status legendární nezískaly, ačkoliv by si to zasloužily. Anebo by si minimálně zasloužiliy více pozornosti, protože na mnohé z nich se téměř zapomnělo. Mezi takové patří Scanner – Mental Reservation, Grave Digger – Heart of darkness (u GD totiž uspěla spíše až další deska) anebo právě Virgin Steele s dvojkou manželství nebe a pekla. Tato fošna byla první, kterou jsem od této kapely slyšel a dodneška ji mám z celé jejich diskografie nejradši. Nevím, jestli zaslouží desítku ve srovnání s tehdejší nadupanou konkurencí, ale v rámci diskografie kapely není opravdu o čem.. Celé album je zajímavou a pestrou paletou, ve které najdeme řežby jako A symphony of steel, téměř AOR vibe ve skladbě Unholy water, cválavé tempo v Twilight of the Gods, klasický heavy ve Victory is mine, nebo epické Crown of Glory, popř.mega-epické Prometheus the Fallen One, a Emalaith, které jsou absolutním vrcholem nejen tohoto alba, ale řekl bych, že celé diskografie kapely. Vše je nádherně doplněno ohromným množstvím kláves, které přidávají na celkové výpravnosti. Co na albu moc nemusím, jsou balady. Zatímco první Transfiguration v pohodě snesu a občas si její zvláštní atmosféru dokonce užiju, tak osmdesátkově uplakanou Strawgirl moc nemusím. Kdybych chtěl být hnidopich, tak bych asi vytkl celkem nevyrovnanou zvukovou stránku, která např. u dalšího alba zněla malinko lépe, hutněji a trošku metalověji. Pak je tu také poněkud zvláštní a neotřelý obal, který se vymyká tehdejšímu (zvláště evropskému) standardu, jenž pomáhal vytvářet třeba veleoblíbený výtvarník Andreas Marshall. Pamatuju si, jak jsme vždycky u obalů hledali Marshallův podpis, který byl většinou někde hezky schovaný. Tento cover (autor Darren Boerckel) mi přišel vždycky malinko mimo, ale dnes už mi to ani nepřijde, asi jsem si zvykl.

9. 08. 2022 0:20