Dlouhá léta byl americký basista a kytarista Joe Bouchard spojován s legendárními Blue Öyster Cult. Aby také ne, když s kapelou vytvořil během sedmdesátých a osmdesátých let řadu nezapomenutelných hitů, z nichž leckteré překvapují svou aktuálností i v současnosti. V době, kdy Joe členem kapely už není a věnuje se sólové kariéře. Nejnovější přírůstek do jeho diskografie vyšel nedávno, nese název „American Rocker“ a je ve znamení spolupráce s Joeovým bratrem Albertem. Joe připomíná, že nežije z minulosti, ale pocitově se na nové desce vrací do sedmdesátých let, ve kterých zažil své největší úspěchy. O slavných dnech, o odchodu z Blue Öyster Cult i o věcech současných se rozpovídal ve velice příjemném rozhovoru…
Jaká je podle tebe definice amerického rockera?
Americký rocker je fanatik, který žije pro hudbu. Nic mu nestojí v cestě v jeho oddanosti světu rock n`rollu. Je to chlápek, nebo to může být i žena, který touží po turné, světlech, pořádném zvuku. A pak zažívá obrovské vzrušení z toho, že vystoupí na pódium a získává nové fanoušky.
V současnosti vydáváš alba pravidelně, za posledních deset let jsi jich vytvořil pět. Kde bereš neustálou inspiraci pro novou hudbu?
Ono je to spíše o tom, že člověk má štěstí na talent na psaní skladeb. Upřímně můžu říct, že se divím, že skladby, které jsem napsal před pětatřiceti nebo čtyřiceti lety, jsou stále aktuální. Vidím to na fanoušcích, kteří mi neustále posílají maily a chválí staré věci. Vím, že dnes umím napsat ještě lepší věci, čehož je důkazem nové album. Proto doufám, že i za dalších čtyřicet let se lidem budou líbit skladby i z této desky stejně jako moje staré věci.
Novinka „American Rocker“ je hodně ovlivněná sedmdesátými lety. Byla to doba, kdy vznikala nejlepší rocková hudba?
Sedmdesátá léta byla nejlepší! Tehdy jsem byl členem Blue Öyster Cult a byli jsme nesmírně kreativní. Už na střední škole jsem měl velký sen stát se rockovou hvězdou a byl jsem nadšený, když jsem se připojil ke kapele a sen se mi splnil.
Jaká je tvá nejlepší vzpomínka na tu dobu?
Rozhodně to, když jsme hráli v Madison Square Garden nebo koncerty před vyprodanými stadiony. To bylo tak vzrušující! Sedmdesátá léta byl zlatý věk, kdy jsme rostli nejen jako rockové hvězdy, ale hlavně jako muzikanti. Bylo to skvělé!
Tvoje nové album charakterizuje tvůrčí svoboda. Podléhal jsi při jeho tvorbě nějakým tlakům a vlivům, nebo sis to udělal přesně podle svého?
Říkáš tvůrčí svoboda… Přesně tak to je! Abych řekl pravdu, nikdy jsem se necítil při tvorbě hudby svobodnější než teď. Dá se říct, že už jsem na scéně nechal svůj odkaz, takže mám dveře do budoucnosti otevřené.
Úvodní skladba „My Way Is The Highway“ má v refrénu blízko k motorkářskému rocku. Jezdíš rád na motorce?
Už když jsem byl na vysoké škole, tak jsem si půjčil motorku na dovolenou. Bylo to úžasné. Měl jsem za sebou blonďatou přítelkyni a jezdili jsme po Arubě (ostrov v Karibiku, pozn. aut.) a okolní svět jsme vůbec nevnímali. Od té doby se tomu moc nevěnuji, ale vzpomínky jsou krásné a můžu o tom pořád snít.
Z desky je hodně cítit vliv tBlue Öyster Cult. Byl to úmysl nebo jde o tvou hudební tvář, kterou nelze popřít?
Když jsem psal skladby, záměr tam nebyl. Měl jsem téma, které se vyvinulo naplno, když jsem album dokončoval a má spojitost s obalem alba, což je digitální obraz od Alana Ayerse. Když jsem ho poprvé viděl, vybral jsem pro desku jméno „American Rocker“ a všechno do sebe nádherně zapadlo.
Na albu s tebou spolupracoval i tvůj bratr Albert. Jste spolu ve stálém kontaktu? Připravuje spolu další hudbu?
Albert a já jsme si velmi blízcí. Možná je náš vztah teď ještě pevnější než v dobách, kdy jsme byli součástí Blue Öyster Cult. V roce 2020 jsme založili vydavatelskou firmu RockHeart Records, které jsme vlastníky oba dva. Proto spolupracujeme a chceme vytvářet nejlepší možné nahrávky.
Jak došlo ke spolupráci s kytaristou Johnem Jorgensonem, který nahrál kytary do dvou skladeb?
Jorg Jorgenson je fantastický kytarista, který hrál s nejlepšími muzikanty, s Eltonem Johnem, Chrisem Hillmanem a dalšími. V roce 2010 se mnou odjel na koncerty do Iráku, kde jsme hráli pro americké jednotky. Bylo to jako kabaret, absolutně nejneuvěřitelnější turné mého života, kde jsme s sebou měli zpěváky ze Survivor, Kool And The Gang nebo od Santany. Já tam hrál věci od Blue Öyster Cult a Jorg na nich pracoval se mnou. Při každém koncertě jsme si vybrali jednoho vojáka, který hrál na kravský zvon v „(Don`t Fear) The Reaper“. Bylo to nezapomenutelné, ale i poněkud nebezpečné turné.
Jak ses k Blue Öyster Cult v roce 1970 dostal. Bylo to přes Alberta, který v kapele už tenkrát hrál?
Ano, Albert mě přesvědčil, abych se ke kapele přidal v srpnu 1970. Zavolal mi v noci a řekl mi, že jeho kapela Stalk Forrest Group potřebuje nového basistu. Tenkrát měli naplánované, že budou dělat předkapelu Led Zeppelin. Do kapely jsem nastoupil 1. září a když jsem se k nim přidal, zjistil jsem, že se žádné koncerty s Led Zeppelin konat nebudou. Byl jsem z toho zklamaný, ale věděl jsem, že kapela je dobrá, že se toho dá dosáhnout. O dva dny později přišel telegram, že smlouva, která byla rozjednána s firmou Elektra, se zastavuje. Byla to pro mě dvojnásobná rána. Všichni byli zklamaní, že nám mladým klukům vůbec nedali šanci. Ale měli jsme odhodlání, řekli jsme si, pojďme udělat opravdu dobrou kapelu. Vždy jsem hrál v úspěšných kapelách a byl jsem přesvědčený, že taková bude i tahle.
Největší slávu s Blue Öyster Cult jste zažili v sedmdesátých letech. Na jaké období a na jaké album z té doby nejraději vzpomínáš?
Určitě to byl rok 1976, který byl pro nás zlomový, protože jsme vydali album „Agents Of Fortune“. Bylo to naše nejlépe produkované album a mělo hit „(Don`t Fear) The Reaper“. Když tahle věc vlétla do rádia, všechno se změnilo. Koncerty byly vyprodané a nám se otevřely nové možnosti.
S Albertem jste tvořili výraznou a velmi silnou rytmickou sekci. Neměl jsi chuť Blue Öyster Cult opustit už v roce 1981, když Albert z kapely odešel?
To ne. Albert měl osobní problémy, protože procházel docela konfliktním rozvodem. Byla to úleva, když místo něho přišel hrát na bicí Rick Downey. V kapele najednou nedocházelo k žádným dramatickým situacím a Rick předváděl konstantní výkony na všech koncertech. Problém nastal, když jsme měli jít točit nové album, protože Albertův styl a jeho přínos hudbě najednou v Blue Öyster Cult chyběl.
Proč jsi z kapely v roce 1986 odešel?
Byl to dlouhý seznam problémů, které jsem s tou kapelou měl. Největší byl asi ten, že jsem během posledního turné úplně vyhořel, a taky to, že poslední deska, kterou jsem točil, tedy „Club Ninja“, nebyla moc dobrá. Měl jsem mladou rodinu, moje dcery rostly… Byl jsem v kapele šestnáct let a stala se z toho rutina, která mě nudila. Chtěl jsem zase zažít dobrodružství. Zlepšil jsem se jako muzikant a chtěl jsem hrát i na jiné nástroje než jen na basu. Jako klávesák jsem odehrál několik turné se Spencer Davis Group, zhruba ve stejnou dobu jsem hrál i na sólovou kytaru v několika cover kapelách. Taky jsem se dal dohromady s Dennisem Dunawayem a Nealem Smithem, kteří byli v osmdesátých letech členy kapely Alice Coopera.
Na konci osmdesátých let jsi byl členem superskupiny Deadringer. Proč jste natočili jen jedno album „Electrocution Of The Heart“?
To bylo ono. Bouchard, Dunaway a Smith. Potom, co jsme album vydali, pokračovali jsme v psaní dalších skladeb a hráli jsme řadu koncertů, například i pro Rock Hall Of Fame nebo charitativní akce. Přizvali jsme i Iana Huntera z Mott The Hoople, aby nám pomohl napsat nějaké věci. Pak se Dennis pohádal s Nealem, protože Neal nechtěl hrát živé koncerty. Tehdy jsem se znovu spojil s Albertem a dali jsme dohromady kapelu Blue Coupe. Albert miluje živé hraní! Blue Coupe byl mix věcí od našich přidružených kapel a nových skladeb.
V novém tisíciletí se věnuješ zejména sólové kariéře. Je pro tebe v současné době nejdůležitější nebo jsi ještě členem nějaké kapely?
Blue Coupe jsou stále aktivní. Máme připravený balíček živých i nových skladeb, které bychom chtěli v roce 2023 vydat na CD i DVD. Myslím si, že se stále zlepšuju v produkci svých alb, a to už jen proto, že miluju studiovou práci na svých věcech.
Sólová alba jsi vydával vlastním nákladem. Teď máš podepsanou smlouvu s firmou Deko Entertainment. Je pro tebe a tvá alba výhodnější být pod křídly nějaké firmy? Neomezuje tě to?
Ne, Deko mě v ničem neomezují. Mám plnou uměleckou kontrolu nad tím, co vydávám a oni pracují na propagaci alb. Je to skvělý vztah. Myslím, že i oni jsou velmi rádi, že já i Albert máme rozsáhlý hudební katalog, ať už s Blue Öyster Cult, a ještě k tomu vydáváme nové věci.
Loni jsem dělal rozhovor s Albertem a ptal jsem se ho na kultovní film „The Stöned Age“, kde hrál hit „(Don`t Fear) The Reaper“. Říkal, že film neviděl. Ty ano? Jak se ti taková pocta Blue Öyster Cult líbí?
Jasně! Film jsem viděl a přijde mi velice vtipný. Jakákoliv pocta Blue Öyster Cult je v pořádku. I když existuje tolik nové hudby, jsem rád, že lidé stále uznávají skladby, které jsme tenkrát udělali. Je vzrušující získávat nové fanoušky na skladby, které jsme udělali před půl stoletím (smích).
|
