Na co Five Finger Death Punch sáhli, to se jim dařilo. Řada starých fanoušků dokonce zkousla jejich stále větší komerčnější tendence, při kterých se z groovemetalové mašiny postupem let stala soudobá hardrocková parta s nepokrytými hitovými ambicemi, a tolerovala i fakt, že kapela po svém vrcholném období (zhruba před deseti lety) přišla s víceméně průměrnými díly „And Justice For None“ a „F8“. Ta z nich udělala ještě větší hvězdy a kapela jimi dobývala hitparády, přestože zde platí rčení, že ne vždy jde kvalita a úspěch ruku v ruce. Ale i díky nim je kapela považována za jednu z největších rockových či heavymetalových kapel současnosti, přestože každému, kdo alespoň trochu zná historii stylu, je jasné, že největším legendám tito Američané konkurovat pořád nemohou. A to ani přes fakt, že jim v posledních letech (trochu potupně) dělají předkapelu Megadeth.
Kdy začala hvězda Five Finger Death Punch tak strmě stoupat? Bylo to pravděpodobně v době natlakovaného alba „American Capitalist“, na nějž v roce 2013 navázali velmi dobrým dvojalbem „The Wrong Side Of Heaven And The Righteous Side Of Hell“. S těmito počiny se dostali na komerční vrchol, z něhož těží dodnes, přestože kvalita tvorby začala velmi brzy klesat. Five Finger Death Punch přičichli k velkému světu a usoudili, že se starými zbraněmi nebudou nové bitvy vyhrávat věčně. Původní tvář zachovali, ale úlitby mainstreamovému publiku byly stále čitelnější. Museli se vypořádat s takřka zničující alkoholovou závislostí zpěváka Ivana Moodyho i s odchody bubeníka Jeremyho Spencera a kytaristy Jasona Hooka, ale nic z toho je nepoložilo. Zdá se, že Five Finger Death Punch každým dalším krokem sílí a dozajista to bude tak i poté, co vydali novinku „Afterlife“. Ta pokračuje v nastoupené cestě, přestože úliteb komerčnosti je zase o něco více. Dokonce tolik, že místy kapela zní jako jiná parta než ta, co před patnácti lety vyplivla na trh debut „The Way Of The Fist“.
Five Finger Death Punch dnes mnohem více přemýšlí, kalkulují a chtějí být za každou cenu dokonalí. Ovšem tato snaha je umělá. I když se nedá v případě novinky mluvit o tom, že by byla tak vyprázdněná jako „And Justice For None“ a především „F8“, pořád se nelze zbavit pocitu, že se jedná více o produkt drahých studií než o dílo dravé kapely, která zvysoka kašle na předsudky a hraje hlavně srdcem. Five Finger Death Punch předkládají hlavně to, co zástupy jejich fanoušků chtějí slyšet. Pocit bezprostřednosti zmizel s poslední skleničkou whisky vlitou do Moodyho hrdla. Od té doby, co se zpěvák popral s démonem alkoholem, působí tahle parta jako pětice slušných chlápků, kteří se nechtějí vrhat do nebezpečných podniků. Kvůli tomu zní „Afterlife“ příliš předprodukovaně a až moc přehledně, ač je ve výsledku o něco lepší než předchozí dvě alba. Nechybí příkladně tvrdé riffy ani silné refrény, ale pořád se vkrádá pocit, že něco podobného jste od Five Finger Death Punch slyšeli a mnohdy v lepším podání.
Jak si zachovat tvář a být pořád dobrou kapelou, ukáže úvodní „Welcome To The Circus“, která je výkladní skříní desky. Nechybí jí tradičně namachrovaný zvuk, hlučný skoro až na hranici snesitelnosti, Moodyho typický projev, při kterém využívá svůj mohutný hlas, jenž umí být melodický, ale často dokáže i sklouznout k metalcorovému řevu, a úderný refrén ve stylu hitové „Wash It All The Way“. Kapela tím nedokáže překvapit, i když se musí uznat, že tahle věc ukazuje to nejlepší, co kdy Five Finger Death Punch v sobě měli. Ne náhodou je společně s titulní „Afterlife“ nejlepší položkou na desce a zároveň tím, nač kapela nejvíce sází i na singlové bázi. Tak silný je ale jen úvod alba, před tím, než kapela odbočí mnohem více komerčním směrem. Leckde se položí do pomalejších, baladických temp, v nichž se kupodivu ke slovu dostává hojnější využití elektroniky, což není k dobru věci. „Times Like These“, Judgement Day“ nebo „Thanks For Asking“ v plné nahotě ukazují skladatelskou mizérii, kapela se topí v nemohoucnosti a post-grungeovém balastu. To není to, co od Five Finger Death Punch chce člověk slyšet. Naštěstí dokáže situaci jakžtakž zachránit, když nasadí tvrdší a syrovější „IOU“, „Roll Dem Bones“ a „Gold Gutter“, které jsou odkazem na původní a lepší tvář. Výsledek ale zavání rozpačitostí a vypočítavostí.
I když hlavní tvůrčí mozek kapely kytarista Zoltan Bathory tvrdil, že novinka je vstupem na neprobádané území, výsledek tomu neodpovídá. Z velké části se jedná o klasické Five Finger Death Punch, důraz je kladen na typické atributy a provařené melodie. Krok jinam je možné spatřovat ve větším množství pomalejších věcí, leckdy nasáklých elektronikou, ale to lze brát jako minus. Není pochyb o tom, že deska se znovu stane komerčním trhákem a pozici kapely na scéně utvrdí, ale je otázka, zda si zaslouží tolik pozornosti, protože nadčasovou desku ze sebe Five Finger Death Punch vymáčknout nedokázali.
|
