Doma mu staví pomníky, ale okolní svět na něj už skoro zapomněl. V době, kdy se z jeho někdejšího spoluhráče a rivala v srdci Hanoi Rocks Michaela Monroea stala legenda frackovitého rock n`rollu, je Antti Hulkko, vlastním jménem Andy McCoy, odsunut spíše do pozadí. A to i přesto, že to byl on, kdo měl největší skladatelský podíl na někdejším úspěchu a kultovním postavení Hanoi Rocks. Tam, kde Monroe vládl svou takřka androgynní image, dokázal McCoy složit nadčasové a až osudově přitažlivé skladby. Byla první polovina osmdesátých let a čekalo se, že se z Hanoi Rocks stane hvězda první velikosti. To nepřišlo a McCoy nikdy nedokázal překročit stín rozpadu kapely. Uklizený v domovském Finsku, někde na hranici polárního kruhu, sice sem tam vydal nějakou desku (vždy se jednalo o výborné dílo), či maloval obrazy, ale především si léčil dlouholetou závislost na heroinu, která se s ním táhla od slavných dnů Hanoi Rocks. Tvrdých drog se zbavil, přestože dodnes čistý zcela není, a přece jen se vzchopil k většímu hudebnímu snažení. Výsledkem byla skvělá comebacková deska „21st Century Rocks“ z roku 2019. Ta ukázala, proč je tenhle chlápek pro určitý okruh rockových fanoušků jedním z největších kytaristů a skladatelů všech dob.
Oznámení, že vydá novinku „Jukebox Junkies“, svým názvem plně korespondující s jeho celoživotním stylem, vyvolalo nadšení. To ochablo ve chvíli, kdy původní oznámení doplnila informace, že se bude jednat o album coververzí, ale i tak bylo jasné, že muzikant McCoyova formátu dá skladbám kus vlastního já. To se děje, i když by posluchač asi radši poslouchal novou Andyho autorskou desku než skladby jiných autorů, byť v jeho specifickém podání, v němž silně rezonuje duch původních Hanoi Rocks. McCoy se naštěstí rozhodl nesáhnout do provařených skladeb (výjimkou je „China Girl“ od Davida Bowieho a Iggyho Popa), většinou vybíral věci, které jeho fanoušek v originále nikdy neslyšel. Nesáhl do hardrockové ani punkové (kromě „Countdown“ od britských punkerů UK Subs) studnice, což by vzhledem k jeho minulosti bylo příznačné, ale předložil coververze bluesových, folkových, reggae, country či popových autorů. Těm dal místy takový kabátek, že byste nepoznali, zda se jedná o cover či Andyho vlastní věc.
V hlavní roli je samozřejmě kytara, která vychází z kořenů tvorby Keitha Richardse, Johnnyho Thunderse, Stevie Raye Vaughane, či Boba Dylana, ale pro desku a její poslech je důležitá specifická atmosféra, kterou dokáže vykouzlit jen McCoy. Pohrává si s různými zvuky a náladami, jimiž vždy normální (rozuměj obyčejně neobyčejné) skladby posouval o úroveň výš. Netlačí na pilu, nemusí za každou cenu předvádět heroické prstolamy, ale dosahuje větší působivosti než leckterý technicky zdatnější kytarista. To dokresluje i svým trochu rozkřáplým hlasem, má daleko k pěvecké dokonalosti, ale zase plně zachycuje autenticitu okamžiku, což je pro jeho hudbu rovněž velice důležité. Andy byl vždy rocker každým coulem a proto i na „Jukebox Junkies“ hraje především srdcem, a nedívá se na to, jak velký úspěch jeho desky budou mít. Když tohle vše spojíte, nemůže z toho být špatná nahrávka.
„Jukebox Junkies“ má své vrcholy, i když se dá mluvit o vyrovnané kolekci. Nejvíce pozornosti prvotně přitáhne hitová „China Girl“, ovšem brzy se objeví místa, která ji předčí. To je případ „Solo In Soho“, sólové skladby někdejšího předáka Thin Lizzy Phila Lynotta, ve které McCoy zachoval původní atmosféru, danou zejména klasickým lynottovským frázováním, ale dal jí i kus sebe. V „Shot Full Of Love“ (původně od Boba McDilla) dokáže citlivě zacházet s country názvuky, aniž by popíral vlastní rockerství a v „I Can Feel The Fire“ od kytaristy The Rolling Stones Rona Wooda dokáže překrásně balancovat mezi reggae složkami a spratkovským pohledem na věc. Naprosté dokonalosti McCoy dosahuje ve skladbě „Miss Tennessee“, z původně countryové věcičky zpěvaček Katie Noel a Autumn Brooke udělal přenádhernou monumentální rockovou baladu, v níž pěvecké otěže přenechal svému kumpánovi Jamiemu Humbreemu a zpěvačce Niki Westerback.
I když alba coververzí jsou velice omšelým tématem a dnes vyvolávají spíše averzi než ovace, zde to neplatí. „Jukebox Junkies“ má smysl, McCoy ji nahrál zcela ve svém stylu, takže dřív poznáte, kdo skladbu hraje, než coververzi samotnou. Album je důkazem toho, že i do převzatých skladeb se dá vložit velký kus duše i vlastní osobnosti a neslouží jen k otrockému přehrávání důvěrně známých témat. Je tím předložen i další důkaz o výjimečnosti tohoto kytaristy.
|
