Po dlouhých pěti letech, což je vůbec nejdelší pauza mezi dvěma řadovými deskami v historii kapely, přichází švédská melodeathová hvězda Arch Enemy s novým studiovým počinem. Kapela v předešlé dekádě výrazně nabrala na popularitě, obzvláště poté, co se za mikrofon postavila charismatická pěvkyně Alissa White-Gluz, a dnes se hřeje na výsluní světové metalové scény. S přibývající popularitou samozřejmě rostla i očekávání fanoušků a tlak vyvíjený na kapelu se neustále zvětšoval. Dvě velmi zdařilá alba "War Eternal" a "Will to Power" nasadila laťku hodně vysoko, takže není divu, že od novinky "Deceivers" se očekával materiál minimálně stejné úrovně.
Kapele je někdy vyčítán přílišný příklon ke komerci, ale taková tvrzení vůči Arch Enemy nejsou úplně fér. Sice na posledních řadovkách měli pár silně melodických hitů určených širšímu posluchačstvu a nezdráhali se zapojit ani Alissin čistý vokál, ale dělo se tak jen okrajově, v jádru kapela vždy zůstala věrná žánru a neztratila ani trochu ze své razance. Na novince tomu není jinak. Čistý zpěv Alissa použije pouze v otvíráku "Handshake with Hell" a chytlavé hitovky se dočkáme jen jediné ("The Watcher"). Ve zbytku alba zní Arch Enemy tak jako vždycky, jak se na správnou melodeathovou formaci sluší a patří. Což je možná trochu překvapivé, protože po úspěchu minulého alba a zejména singlů "The World Is Yours" a "The Eagle Flies Alone" se od kapely jisté směřování k větší melodičnosti a tím pádem širšímu publiku trochu očekávalo. Arch Enemy však neudělali ani krůček stranou a zůstali věrní tomu, co hrají dlouhá léta. To může někdo chápat jako velké plus, jiný zase jako nepřekonatelný problém.
Na předešlých řadovkách "War Eternal" a "Will to Power" nás švédská pětice nechala namlsat záplavou skvělých melodií a mnozí čekali, že podobné hody se budou opakovat i na novince, jenže ono se tak neděje. Chytlavých momentů nabízí "Deceivers" výrazně méně než jsme byli u Arch Enemy v posledních letech zvyklí. Kapela také znatelně ubrala na rychlosti. Většina skladeb se valí ve středním tempu, které kapele příliš nesluší a nedává jí dostatečný prostor pro uplatnění všech typických zbraní. Skvělé kytarové vyhrávky a sóla mistra Amotta, kterému zdatně sekunduje Jeff Loomis, samozřejmě nechybí, ale jejich četnost je tentokrát o něco menší.
Už první singl "Deceiver, Deceiver" naznačil, že kapela nebude v úplně nejlepší skladatelské kondici a posléze se obavy potvrdily. Průměrných míst je na desce poměrně hodně, ale i přesto nabízí skvělé momenty, za které se Arch Enemy nemusí stydět. K těm patří pomalejší "Poisoned Arrow", kytarová lahůdka "House of Mirrors" nebo hitovka "The Watcher" a otvírák "Handshake with Hell". Nechybí ani tradiční krátká instrumentálka ("Mourning Star").
"Deceivers" není špatná deska, ale od Arch Enemy se (obzvláště po dvou výborných počinech) čekalo o něco víc. Ti, kteří si oblíbili silně melodickou polohu kapely budou lehce zklamáni, stejně jako ti, kteří mají rádi brutálnější tvář Arch Enemy. "Deceivers" vysoká očekávání nenaplnila a jedná se o zatím nejslabší desku s Alissou White-Gluz u mikrofonu. Ovšem v rámci melodeathové scény se Arch Enemy pořád drží dost vysoko nad průměrem.
|
