Už je to deset let, co Machine Head zajeli do slepé uličky. Ztratili v ní svůj jasný směr a dodnes se jim nepodařilo bludný kořen překročit zpět. Stalo se jim to už jednou, když po skvělých a průkopnických začátcích a prvních třech výtečných albech (debut „Burn My Eyes“ dodnes nepřekonali), přišli s nu-metalovým albem „Supercharger“, poplatným době vzniku, a byla z toho skoro pohroma. Tenkrát to dokázali ukočírovat a minimálně s nahrávkou „The Blackening“ znovu ukázali někdejší sílu. Deska z roku 2007 dá směle řadit k tomu nejlepšímu, s čím tahle parta kdy přišla. Jenže pak se všechno zadrhlo znovu. To, co fungovalo na „Unto The Locust“, Machine Head rozmělnili do nevýrazné kaše a více než cokoliv jiného dokumentovali vlastní skladatelské tápání. Začali tvořit více než hodinová díla, na nichž jakoby se frontman Robb Flynn opájel svou vlastní výjimečností, a věřil, že fanoušci zblajznou i s navijákem vše, co jim předloží.
Spolu s deskami „Bloodstone & Diamonds“ a „Catharsis“, na nichž Flynn naplno rozvíjel epické choutky, letěla forma kapely nezadržitelně dolů, čehož si všímali i nejskalnější fanoušci. Chtěli podobně našlapanou desku jako „Burn My Eyes“ či „The More Things Change…“, místo toho se jim dostávalo nabubřelého, rádoby tvrďáckého a ambiciózního materiálu, který popíral přímočaré kořeny kapely. Jenže Flynn řeči o pochybné formě a slabých deskách slyšet nechce. Zejména na minulé „Catharsis“ jako kdyby definitivně pohřbil zbytky sebereflexe a výsledkem byla chabě průměrná nahrávka, nejhorší deska v historii Machine Head. Přestože jméno kapely má stále zvuk, byla novinka „Of Kingdom And Crown“ vyhlížena spíše se smíšenými pocity. Ty se rozptylují jen částečně. Návrat do někdejší zářivé formy (ať už z devadesátých let nebo z roků kolem alb „The Blackening“ a „Unto The Locust“) se sice nekoná, ale zdá se, že pád na hubu Machine Head tentokrát nehrozí.
Kapela znovu prodělala změnu sestavy, to nejzásadnější se událo na kytarovém postu. Letitého Flynnova souputníka od dob Vio-lence Phila Demmella vystřídal polský úderník Waclaw Kieltyka z deathmetalových Decapitated, což mohlo slibovat tvrdší ražení současných Machine Head. Jeho přínos není tak citelný, jak se čekalo, protože konečný výsledek si i po produkční stránce pohlídal sám Flynn. Je to možná na škodu, principál v posledních letech působil skladatelsky vyčerpaným dojmem, takřka neschopný vybičovat se k výkonům z minulosti. Těm se nevyrovná ani na novince „Of Kingdom And Crown“, přestože se v souvislosti s albem dá mluvit jako o odražení ode dna. Můžeme vznést výtky, které provázely obě minulá alba, směřující k epičnosti a rozvleklosti materiálu, na úkor staré, energické údernosti, a rozhodně nebudou od věci. I když se znovu jedná o nabubřelý, opulentní projekt, snažící se dosáhnout parametrů velkých alb s bombastickou produkcí (tedy přesně to, co je Machine Head rovněž vyčítáno), je nutné přiznat, že tentokrát se Flynnovi povedlo přijít s lepšími skladbami než na „Bloodstone & Diamonds“ a zejména „Catharsis“.
Aby bylo ještě lépe, bylo by nutné udělat na albu radikální řez a zkrátit jej o dobrých patnáct minut, čímž by odpadly slabé skladby „My Hands Are Empty,“, „Kill The Enemies“, „Bloodshot“, či trapná metalcorová úlitba „Become The Firestorm“. Tyhle věci táhnou výsledný dojem z alba dolů, na jiných místech posluchač zpozorní a řekne si, že na Machine Head pořád ještě něco je. Kupodivu kapela neodradí hned v samém úvodu, kdy nasadí desetiminutovou kládu „Slaughter The Martyr“, což je jeden z vrcholů Flynnova epického snažení a rozežranosti. Je znát, že si frontman s písní vyhrál, je dotažena do detailu a atmosféru pro další poslech navodí dostatečně. Ve spojení s naprosto typickou „Choke On The Ashes Of Your Hate“ působí velice kontrastně, a tím se v úvodu desky vystřídají obě tváře Machine Head, současnější se starosvětskou, devadesátkovou. Jenže pak začne jízda jak na horské dráze. Kapela sahá na vrchol sil v „Unhallowed“, „No Gods, No Masters“, „Rotten“ a závěrečné „Arrows In Words From The Sky“, tuto snahu o pečlivě natlakované metalové kusy torpéduje ve výše zmíněných nepovedených polížkách, čímž desku strhává místy až na hranici průměru.
Albu škodí velká nevyrovnanost materiálu, ve chvíli, kdy máte pocit, že se vrací staří dobří Machine Head, přijde okamžik, který veškerou snahu shodí pod stůl. V pomyslném žebříčku alb se „Of Kingdom And Crown“ k vrcholkům samozřejmě nepodívá, bude se schovávat až někde v druhé polovině. Důležité však je, že se nekrčí na chvostu a po hladových letech se kapela vybičovala k poslouchatelnému výkonu. Uvidíme, zda jí v budoucnu vydrží alespoň takováto forma.
|
