Je těžké vymyslet v ranku starosvětského death metalu něco nového. Definice jsou pevně dané už více než třicet let, od časů, kdy vyšla první alba Death a kdy v mrazivé Skandinávii vyrašil první výhonek smrtícího kovu v podobě Entombed, Dismember, Grave nebo Unleashed. Na začátku devadesátých let byla tato hudba na vrcholu posluchačského zájmu i na svém tvůrčím zenitu. I když v dalších letech byla dotažena takřka k dokonalosti a vyšla nejlepší stylová alba, začala se postupně vyčerpávat, jelikož neměla nic nového, co by mohla nabídnout. Dodnes je řada kapel, které prapor žánru drží hrdě vztyčený a dokazují, že ač je death metal vytěžený do mrtě, mohou vycházet i velmi dobrá alba, která působí jako oslava dávného boomu, jako nejčistší esence deathmetalové hniloby. Mezi tyto party patří i švédsko-britská superskupina Bloodbath, slavící letos neuvěřitelných dvacet let od vydání debutu „Resurrection Through Carnage“.
Ta doba uběhla jako voda, přestože v dnešních Bloodbath působí jen dva původní členové, kytarista Anders Nyström (jinak člen progresivistů Katatonia) a basista Jonas Renkse (frontman u téže kapely). Ač sestavou prolétla řada muzikantů, z nichž jmenujme například Petera Tägtgrena (Hypocrisy, Pain), Dana Swanö (Edge Of Sanity) či Mikaela Åkerfeldta (Opeth), nejdůležitější změna se udála v roce 2012, kdy zpěváka Åkerfeldta vystřídal frontman britských vizionářů Paradise Lost Nick Holmes. S ním si Bloodbath začali získávat ještě větší renomé a pozornost širší veřejnosti. Přitom nedošlo k žádnému stylovému kotrmelci směrem ke světu Paradise Lost, jelikož Holmes se zcela podřídil potřebám kapely a nasadil dávný murmur známý z debutu „Lost Paradise“. Alba „Grand Morbdi Funeral“ a „The Arrow Of Satan Is Drawn“ kapele zaručila ještě více uznání, přestože nepřinesla nic nového, kromě instrumentálně i vokálně precizního death metalu, postaveného na silných skladbách, které ocenil nejeden stylový fanoušek.
Tak by se dala popsat i novinka „Survival Of The Sickest“, protože navazuje na předchozí počiny. Znovu má posluchač co do činění s old school death metalem nejvyšší kvality, kde se netolerují žádné výlety za mantinely žánru a kde se přesně plní stylové formulky. Počínaje úderným tempem, přes riffové poryvy, dotvářející chorobnou atmosféru, až po Holmesův zpěv, v němž se neobjevují ani náznaky toho, jak pěl na zásadních deskách Paradise Lost, ať už to byla „Icon“, „Draconian Times“ nebo „One Second“. Nickův hlas je pevně ukotven v nejnižších výrazových patrech a přesně zapadá do Nyströmových podladěných riffů. Ty jsou hlavním motorem, který pohání celé album. Jsou dostatečně chorobné, hladové a řezané ve vysokých obrátkách, takže se albem prohání jako mrazivý severák.
Základem desky jsou pravěké, hrubozrnné kompozice „Zombie Inferno“, „Dead Parade“ nebo Born Infernal“, které akcentují původní sílu klasiků Celtic Frost, Possessed či Venom, a dávají jim otisk vysoké profesionality, která je u všech členů Bloodbath léta zaručena. Deska má tendenci lehce sklouznout k určité monotónnosti, ovšem kapela si je podobné hrozby docela dobře vědoma a proto na závěr alba zařazuje pestřejší „Tales Of Melting Flesh“, která má na poměry Bloodbath až zapamatovatelné pasáže, a zejména závěrečnou „No God Before Me“. Ta se od zbytku alba odlišuje zmučeným tempem (že by přece jen závan vlivu Paradise Lost?), skoro až funerální atmosférou, kterou umocňuje i práce s aranžemi a využití mnohavrstvených sborů. Ač je nejodlišnější, je pomyslnou třešničkou na dortu desky, nejzajímavější kompozicí, jež nabízí po čtyřicetiminutové drtičce vítaný oddych.
Švédsko-britská parta drží svůj žánrový standard stále vysoko. Nenabízí nic jiného než klasický deathmetalový nářez staré školy, ale její tvorba je konstantně na vysoké úrovni, navíc hraná se skutečným zápalem a uvěřitelností. Mimo svůj styl sice nemají Bloodbath moc velkou šanci zaujmout, protože jsou velmi úzce vyhraněni, ale pro milovníky chorobného deathu, ať už švédské nebo floridské produkce, bude „Survival Of The Sickest“ představovat lahůdku letošního podzimu.
|
