Rozpad Olympicu, ohlášený v roce 1992, nesl Janda těžce, přestože nápad na rozpuštění kapely pocházel z jeho hlavy. Zůstal sám, protože Milan Broum a Milan Peroutka nastoupili do doprovodné kapely Janka Ledeckého a Jiří Valenta se staral o vlastní podnikání, neboť si otevřel trafiku. Jandovi se sice narodila dcera Eliška, ovšem stále více mu chybělo hraní. „Trápil jsem se. Čím dál víc. Škemral jsem v mém studiu, jestli někdo nechce něco zahrát nebo zazpívat,“ objasnil své rozpoložení frontman Olympicu. Jako host vyjel na turné s Ladislavem Křížkem, přispěl na desky Tří sester a Arakainu, ale stále přemýšlel o tom, že rozpad Olympicu byla chyba. Spojil se nejprve s Valentou, s nímž začal hrát ve dvojici staré hity, ale nestalo se nic vážného, co by směřovalo ke comebacku, Peroutka s Broumem o novou éru kapely nejevili valný zájem.
„V létě 1994 jsem to už nemohl vydržet. Měl jsem připravenou desku „Dávno“, ale ostýchal jsem se zavolat bývalým spoluhráčům. Co když mě odmítnou... Nakonec jsem to udělal a prvnímu jsem zavolal Broumovi. Řekl, že do toho jde. A ostatní taky,“ popsal znovusjednocení kapely Janda. I situace na tuzemské scéně se po porevolučních zmatcích konsolidovala. O Olympic začínal být zase zájem a přes štiplavé poznámky v médiích, že rozpad i comeback byly pečlivě naplánované, se koncertní diář plnil. Na trh letěla deska „Dávno“, kterou Janda napsal během hibernace. Do republiky se po několikaleté emigraci vrátil původní basista a textař Olympicu Pavel Chrastina, jemuž se s Jandou podařilo znovu najít společnou řeč a všechny půtky, které vedly k jeho vyhazovu v roce 1969, byly zapomenuty.
„Album mělo atmosféru šedesátých let a to byl důvod, proč jsem pozval na natáčení někdejší členy Olympicu. Byl tam Chrastina, Pacák, který hrál na flétničku, i Klein zazpíval svou legendární fistulkou,“ dodal Janda. Mimo nich požádal o výpomoc i Ladislava Křížka, jenž přispěl sbory do pár skladeb. Album slibovalo velkou událost…
Je s ním však trochu potíž. Jestliže v osmdesátých letech bylo Olympicu vyčítáno (zejména na albu „Když ti svítí zelená“), že sběhl ze své cesty moc daleko a pohřbil ořeny v tvrděrockové až heavymetalové euforii, zde je problém opačný. Jandův záměr byl jasný, po té, co se sblížil s Chrastinou, Pacákem a Kleinem, snad chtěl natočit moderní variantu „Želvy“. Návrat do šedesátých let, tolik principálem propagovaný, však nebyl možný. Muzikanti byli o třicet let starší, čímž z nich vyprchalo mladické nadšení, a doba i nahrávací technologie se změnily k nepoznání, takže nebylo možné zachytit tehdejšího ducha bez toho, aby se z Olympicu stalo čisté retro. „Dávno“ má některé skladby, které by kapela mohla napsat na konci šedesátých let, ale soudobý zvuk tuto strategii nechává stát na půli cesty. Tím album trpí a místo kýženého návratu do starých časů působí spíše unaveným, místy až dědkovským dojmem.
Nahrávce se nedá upřít, že obsahuje dva naprosto zásadní hity. Možná nepřekvapí, že se pohybují v baladickém tempu, přesto se „Jednou“ a titulní „Dávno“ staly základními body olympicovského repertoáru. Obě znovu odhalují Jandovu schopnost napsat oduševnělou věc, vybavenou skvělou instrumentací a opatřenou padnoucím textem, v prvním případě z dílny Chrastiny, v případě druhém od Pavla Vrby. Obě se nesou v nostalgickém duchu, jako kdyby Janda rekapituloval svůj dosavadní život, ale tato atmosféra jim prospívá. Podobná nálada se nese celým albem, ovšem tam už nedokáže zakrýt, že řada skladeb slouží jen jako obyčejná výplň prostoru, neboť se jim nepovede ani vykouknout ze stínu dvou hitů. Právem ostatní věci léty zapadly a když si dnes člověk na „Dávno“ vzpomene, nevybaví si víc než „Jednou“ a titulní skladbu.
Co je platné, že „Člověk jeskynní“ s typicky chrastinovskou poetikou působí, jako kdyby vypadl z „Ptáka Rosomáka“, když už v roce 1994 to byla věc přežitá a infantilní. Co na tom, že „Krása dýmů“ má opět krásně tklivou Jandovu kytaru, když trpí naprostou nevýrazností. „Nejlepší parta mého života“, hraje zcela nepokrytě na sentimentální strunu, ale nemůže atmosféru pražských klubů šedesátých let navodit, ani kdyby se na hlavu stavěla a čerpala z klasického rokenrolu sebevíc, nemluvě o záplavě trochu unylých a nevýrazných „Jen ty a tma“ (tu nezachrání ani hostující Křížek), „Nejsem“, „Snad jsem to já“ nebo „Jen tak se toulám“, které se zoufale propadají k průměrnosti. Kromě dvou hitů album obsahuje jen dvě podařené, velmi dobré skladby. Těmi jsou energická „Byl jsem“, která dokáže posluchače vytrhnout z letargie, a „Květinový dítě“, ve kterém se někdejší atmosféru vykreslit podařilo, což je to hlavně zásluha Pacáka a jeho hry na flétnu. Na album o čtrnácti skladbách je to však hodně málo.
Ač se albu „Dávno“ dostalo slušné publicity a Olympic se vracel do povědomí veřejnosti jako jasná tuzemská legendární jednička, je na albu slyšet, že pauza kapele moc neprospěla. I když Janda tvrdil, že deska patří k nejlepším dílům Olympicu, je velmi těžké s tím souhlasit. Opakuje se model předchozí „O, jé“, i když je „Dávno“ je z jiného těsta, hluchých míst je zde obdobně. U „O, jé“ se situace dala omluvit probíhající sametovou revolucí, neboť tvorba desky nebyla na prvním místě, u „Dávno“ jakožto díla comebackového skutečnost zamrzí více. Ale fanoušci, zejména ti starší, pamatující šedesátá léta, byli spokojeni. Olympic se vrátil do písničkářské pozice, ovšem tím popřel filozofii a průkopnickou povahu předchozích let. Na „Dávno“ se z něj definitivně stala kapela pro pamětníky, čímž odstartovala část kariéry, která se řadí k nejméně zajímavým.
|
