Dave Mustaine dobře věděl, že s „Rust In Peace“ se Megadeth dostali na nový vrchol. Na takový, na jaký dosud ani nedokoukli, při vší úctě ke starším albům se na „Rust In Peace“ z Megadeth stala velké kapela. To se Mustaineovi zalíbilo, ale pozice, z níž oslovuje i jiné než žánrové fanoušky, vyžaduje zcela jinou disciplínu než post dravé štiky v thrashmetalovém rybníčku. Jelikož kapelník i basista David Ellefson zatáhli v nadužívání drog za záchrannou brzdu už kolem alba „So Far, So Good… So What?“, respektive v době příprav „Rust In Peace“, nebylo až tak nepředstavitelné zcela se zbavit závislosti. Mustaine údajně slíbil své matce, která ležela na smrtelné posteli, že s drogami skončí úplně a začne vést nepoměrně zdravější život. To na začátku devadesátých let splnil. Začal cvičit kickbox, oženil se, narodil se mu syn a zrzavý frontman měl najednou jiné priority. „S tréninky kickboxu jsem to myslel vážně a bylo to na mém těle vidět,“ zmínil a na propagačních fotkách, které měly uvádět páté album Megadeth, odhaloval nově nabyté svaly.
Kapelník se rozhodl, že produkční stránku věci nesvěří Mikeovi Clinkovi, který udělal z „Rust In Peace“ dospělou desku. „Mezi mnou a Mikem to skřípalo, protože mi řekl, že pokud mu zavolá Axl, tak bude muset na chvíli vypadnout. Rozumím, řekl jsem mu, tak se teda modli, aby nezavolal,“ popsal spolupráci s Clinkem Mustaine a práce na novém albu svěřil do rukou Maxe Normana. Ten obstaral finální mix „Rust In Peace“ a byl podepsán i pod prvními dvěma sólovými alby Ozzyho Osbournea, což byla pro Mustainea pádná záruka kvality. Měl vedle sebe skutečně sehranou a instrumentálně vybroušenou kapelu, lepší výkon nepodával jen David Ellefson, ale i bubeník Nick Menza. Kytarista Marty Friedman, který se na „Rust In Peace“ v podstatě teprve rozkoukával, byl v roce 1992 pevným členem týmu a po úspěšném turné Clash Of The Titans ve společnosti Slayer, Testament a Suicidal Tendencies získal pravé metalové ostruhy, o nichž v době příprav „Rust In Peace“ panovaly pochybnosti.
„Jakmile jednou prodáte milion nosičů, jakýkoliv horší výsledek se považuje za neúspěch,“ vysvětlil Mustaine zákony hudebního byznysu, „s úspěchem přišel i tlak a když jsme 6. ledna 1992 nastoupili do studia, kde jsme se chystali nahrávat album „Countdown To Extinction“, nebylo pochyb, že je laťka posazena zase o něco výše.“ Šlo to však ještě? Musel se znovu změnit přístup, preciznější thrashmetalovou nahrávku než „Rust In Peace“ už Megadeth předložit nemohli. Do života kapely znovu promluvila Metallica. Mustaine se smíšenými pocity, v nichž se střídal údiv i vztek, sledoval, jak Černé album Metallicy bere hitparády útokem a kapela nestačí počítat, kolik milionů jej prodala. Pravděpodobně náhodná podoba hitu „Enter Sandman“ a megadethovské singlovky „Go To Hell“ (ze soundtracku k filmu „Neskutečná cesta Billa a Teda“), nastartovala v Mustaineovi dávnou posedlost, která ovlivnila i výsledný zvuk „Countdown To Extinction“. Na pořadu dne nebyly nejtvrdší riffy, ani zběsilá rychlost, vše dostávalo až rockový charakter a skladby se stávaly mnohem variabilnější a blížily se vkusu širšího publika. Nebylo to na škodu věci, v případě „Countdown To Extinction“ vše zafungovalo přesně tak, jak mělo.
Jestliže je „Rust In Peace“ vyvrcholením thrashového období, „Countdown To Extinction“ je albem, které Megadeth s veškerou ctí přeneslo do nových časů. Do změněných poměrů, v nichž někdejší soupeření thrashe a glam metalu bylo zapomenuto a vládu nad scénu převzal grunge. Na něj Megadeth nijak zásadně nereagovali, ale přes zjednodušení soundu z „Countdown To Extinction“ cítit mírně byl. Už nešlo o to, kolik kytarových sól vypálí Marty Friedman, ani o to, jak rychlé budou kopáky Nicka Menzy. Mustaine vedl Megadeth písničkovějším směrem, kompozice byly jednodušší, přehlednější, kratší a obsahovaly mnohem více melodických nápadů na úkor thrashové zběsilosti. V podstatě udělal to samé, co Metallica na Černé desce, či Testament na zásadním díle „The Ritual“. Nevsadil na hitové balady jako Metallica, ale skladby z „Countdown To Extinction“ se svým pojetím rovněž blíží stadionovým hitům.
Že přišla změna, neukázala kapela jen v největším hitu, politicky angažované „Symphony Of Destruction“, vycházející jako singl souběžně s albem, ale i v celé řadě dalších věcí. Úvodní „Skin O` My Teeth“, odstartovaná bicí kanonádou, jako kdyby těžila z minimalismu AC/DC, smíchaného s typicky jedovatou mustaineovskou poetikou, čímž nastavovala mnohem přístupnější tvář kapely. Věcí v tomto duchu je na desce celá řada. Typičtější tvář Megadeth představují „Architecture Of Aggression“, „Sweating Bullets“ a závěrečný prostor pro provětrání Friedmanova hmatníku „Ashes In Your Mouth“, ale k nim kontrastují melodičtější „Countdown To Extinction“ s velmi hravou kytarou v refrénu, refrénově úderná „Psychotron“ nebo pomalejší kompozice „Foreclosure Of A Dream“ a „Captive Honour“. Ty nejsou klasickými baladami, pomalejší, akustičtější části využívají spíš v rámci pestrosti pro dobro věci. To odráží i textová stránka, řada skladeb má politický podtext („Symphony Of Destruction“, „Architecture Of Aggression“, „Foreclosure Of A Dream“, „Ashes In Your Mouth“) nebo reagují na společenské nešvary, poměry ve vězení („Captive Honour“, „Countdown To Extinction“) či odrážejí Mustaineovu drogovou minulost („Skin O` My Teeth, „This Was My Life“). Vše je ale předkládáno s neobyčejnou uvěřitelností, která plně souzní se suverénním vyzněním alba.
„Countdown To Extinction“ dostala Megadeth na další metu. „Stali jsme se z atrakce měsíce superskupinou se vším všudy. Velmi rychle se prodalo půl milionu, pak milion a prodávalo se dál a dál. Najednou jsme měli vliv, o kterém jsme předtím ani nesnili,“ vzpomínal na rok 1992 Mustaine. Megadeth vstoupili do velkého světa, už nebyli bráni za thrashmetalovou naději (také jí dávno nebyli, protože thrash metal osmdesátých let byl prakticky mrtvý), ale za tvrděrockovou kapelu, která hraje pro masové publikum. A „Countdown To Extinction“ je pro novou epizodu nejdůležitější deska, jelikož znovu ukázala Mustaineova skladatelského génia, tentokrát z jiné stránky. Přerod byl dokonán bez toho, aby se popřela pravá podstata kapely. Jenže život ve velkém světě s sebou nese řadu pokušení. Vlastně stejně jako život v undergroundové stoce, jenv mnohem honosnějším prostředí…
|
