Nergal je jednou z nejvíce sledovaných osobností na scéně, jíž je dopřáváno sluchu i ze strany komerčních médií, které by si o žádnou jinou black/death metalovou kapelou neotřely boty. Udělal pro to mnohé. Neváhal Behemoth dovést až takřka ke stylizované dokonalosti, aniž by musel příliš měnit původní blackmetalovější styl. Bylo nutné korigovat jistou neotesanost alb „Sventevith (Storming Near The Baltic)“ nebo „Grom“ (kde si hrál na epigona Bathory), ale v podstatě se komerční úlitby kapele vždy vyhnuly. S každým dalším albem rostla popularita kapely a když se s deskami „Evangelion“ a „The Satanist“ ocitla na vrcholu polské hitparády, byla to věc nevídaná. Nebylo nic, co by Behemoth mohli pravověrní vyčítat, jejich alba pořád smrděla pekelným mourem a jasný protináboženský postoj zaručoval stálou pozornost fanoušků extrémní metalové hudby, nemluvě o stále opulentnějších koncertech.
Jenže všechno někdy dosáhne vrcholu, z něhož je cesta jediná. Jestli zenit Behemoth zažili na počinech „Evenagelion“ a „The Satanist“ nebo přišel až s minulým albem „I Loved You At Your Darkest“, je věc diskutabilní. Na poslední desce se snažili styl ještě více kultivovat, čehož důsledkem byla monstrózní, epická skladba „Bartzabel“, ale vše znělo až moc promyšleně, a dalo by se říct až vykalkulovaně. Ruku v ruce tohle jde s trendem Nergalova vystupování (není myšlen jeho zajímavý boční projekt Me And That Man), neboť někdy se zdá, že je více celebritou než muzikantem metalového undergroundu. Je inteligentní člověk, který má v názorech jasno, ale přece jen je z jeho aktivit cítit snaha po co největším zviditelněním sebe sama než poctivá práce pro Behemoth. Proto se kapela může držet černočerného kopyta, ale vůči skalním fanouškům jsou některé frontmanovy činnosti kontraproduktivní. Přimhouřilo by se oko, kdyby novinka „Opvs Contra Natvram“ byla nejlepší deskou, s jakou kdy Behemoth přišli. Jenže není…
Novinka je v podstatě dokonalé dílo. Kapela na něm precizně ovládá své řemeslo a produkční stránka věci je dotažena do nejmenšího detailu. Je zde naprosto vše, co by člověk od Behemoth měl slyšet a přesně ve zvukové a produkční formě, aby byly naplněny nejvyšší standardy. Výraz desky je alespoň zdánlivě působí nejlepším dojmem. Zkuste ale rýpnout pod povrch. Pokud zajedete níž a prolomíte tvrdou skořápku desky, odhalí se její problém v celé nahotě. Nejde ani tak o to, že by Behemoth byli z formy. Nejsou, protože Nergal moc dobře ví, jak má deska Behemoth vypadat. Jenže netvoří intuitivně a spontánně. Pracuje zejména proto, aby naplnil očekávání a vlastnoručně vyhotovenou formuli pro co nejbehemothovější nahrávku. Přesně ví, co na fanoušky zabírá a to také dělá. Není to však příliš laciné? I když si na albu kapela úroveň drží, prožitek z desky není takový, jako z minulých alb.
Behemoth si zahrávají se stejnou atmosférou, jako to dělají už pěknou řádku let. Možná je stále hnacím motorem nenávist vůči církvi, ale ta je korigována z pozice prachatých celebrit, což celé věci ubírá hodně na uvěřitelnosti. Nejde o to, že se do alba proniká trochu hůř než do předchozích tří vrcholových děl, ale o to, že ani když albu obětujete patřičný čas a „povinné“ poslechy, pořád hlodá červíček pochybností. Deska je vařena ze stejné vody jako „I Loved You At Your Darkest“ (i když se v tempech a zběsilosti přikládá více pod kotel), ale působí jako nastavovaná kaše minulého počinu. Tak skvělá věc jako byla na minulém albu „Bartzabel“ se nevyskytuje a je jen pár míst, které se vrcholovému snažení Behemoth přibližují.
Největší pozornost na sebe strhne dvojice protežovaných skladeb „The Deathless Sun“ a „Ov My Herculean Exile“, jejich výběr do pozice hlavních singlů desky byl velice prozřetelný. Z ostatních skladeb se jim nápaditostí přiblíží jen svižná „Off The War!“ a závěrečná „Versvs Christvs“, znějící jako manifest kapely, jako ztělesnění původních vizí. I tak obě zůstávají stát mírný krok za tahouny alba. Zbytek alba, tu lépe, tu o něco hůř, stojí jako vyprázdněná nádoba, jako marketingově chytrý produkt, pod jehož povrchem je výpovědní hodnota nízká. Člověka mimoděk napadne něco o Potěmkinověh vesnici… Tak zlé to s Behemoth není, ale je třeba si přiznat si skutečnost, že kapela se snaží kout železo, dokud je žhavé, i když za zády jí pekelná výheň už vychládá. Snad je to stav dočasný, i když obavy o vysokou uměleckou úroveň kapely jsou na místě.
„Opvs Contra Natvram“ bude úspěšná deska. Kapela jí nakrmí fanoušky, z nichž však někteří dokáží postřehnout, že pětihvězdičkové menu ředí fastfoodovými blafy. Pozice Behemoth je pevná a fakt, že novinka je slabší než předchozí nahrávky, jí příliš neotřese. Sebereflexe by nebyla na škodu, co dnes projde ještě lehce, by v budoucích letech mohlo mít těžší průběh.
|
