Skid Row byli kdysi dávno pasováni za poslední skutečné hvězdy glam metalové scény, neboť dokázali konkurovat největším hegemonům, ať už to byli Bon Jovi, Mötley Crüe nebo Guns N`Roses. Byli tak silní i v roce 1991, kdy vydali druhou desku „Slave To The Grind“, že je vlna grunge nespláchla až tak ničivě jako jiné kapely, přestože jejich zvuk v mnohém poznamenala. I když je nezabila módní senzace mezi roky 1992 a 1994, kapela stejně devadesátá léta nepřežila. Jak se v roce 1989 Skid Row vynořili a prodeje debutu letěly přes několik milionových met, vyrostla ega muzikantů a spory mezi původní trojicí (kytaristé Dave „Snake“ Sabo a Scotti Hill a basista Rachel Bolan) a zpěvákem Sebastianem Bachem, jenž kapelu posílil krátce před natočením debutové desky, vygradovaly přes únosnou míru. Relativní neúspěch alternativně laděného třetího alba „Subhuman Race“ vše prohloubil a cesty Bacha a zbytku kapely se po něm rozešly.
Bach byl pro Skid Row takřka ikonický, dlouhá léta se volalo po jeho návratu. Ten nepřišel, i když fanoušci nikdy prvního nástupce Johnnyho Solingena (zemřel loni se zcela zničenými játry) zcela nepřijali za svého. S ním Skid Row vydali dvě alba, velmi slušnou „Thickskin“ a o poznání horší „Revolution Per Minute“, a měli nakročeno k desce další, i když z ní vypustili jen dvě EP. Ta ukázala kapelu v lepším světle než na obou řadových nahrávkách bez Bacha), ale žádný ucelený komplet „United World Rebellion“ nevznikl. Touha po něm nebyla silná. Všechny strany tvrdošíjně odmítají comeback původní sestavy, a tak se z hal do menších klubů nestěhoval jen Sebastian Bach, zamířili tam i Skid Row a bylo jedno, jestli v jejich čele stál Solingen, Tony Harnell z norských TNT, či ZP Theart z Dragonforce, což už znamenalo hazardování s dobrým jménem kapely. Jak Harnell, tak Theart nakonec prakticky žádnou stopu ve Skid Row nezanechali, ač s druhým jmenovaným kapela ztratila celých šest let existence. Teď má zpěváka nového, v post-bachovské éře už čtvrtého…
Angažmá švédského vokalisty Erika Grönwalla od začátku vyvolávalo pochybnosti. Nelze mu upřít silný hlas ani výborné výkony, které podával v minulé desetiletce u kapely H.E.A.T., ovšem nástup ke Skid Row je něco jiného. Na rozdíl od H.E.A.T. má kapela legendární minulost a Grönwall bude pod mnohem větším drobnohledem než u nepoměrně menší, i když kvalitní kapely ze Skandinávie. Skid Row byli autentická kapela, vzešlá z ulice, z klasického rockového prostředí, kdežto Grönwall si udělal jméno skrze talentovou televizní soutěž. Je to trochu o předsudcích (i když se jim člověk nevyhne) a to nejdůležitější řekne hudba. Ta měla ukázat, jestli se Skid Row povede na scénu vrátit v plné parádě nebo budou jen živořit jako celou řadu posledních let. Jedno je jisté. Nikdy se tahle kapela nemůže vrátit do pozic, které měla se Sebastianem Bachem. Tehdy do sebe zapadlo naprosto všechno, prvními deskami pumpovala neskutečná energie mládí, chuť natřít to celému světu, a zafungovala také skladatelská symbióza mezi hlavními tahouny Bolanem, Snakem a Bachem. Ani to dnes platit nemůže, už jen proto, že Grönwall je mnohem více interpret než rock n`rollový skladatel.
Novinka „The Gang`s All Here“ je velmi dobrá deska. Její největší problém nespočívá ve zpěvákovi, i když je jasné, že Bach je vedle Snakea, Bolana a Hilla nenahraditelný. Největší výtka (ač v podstatě akademická) směřuje k tomu, že Skid Row se snaží být skidrowštější než na debutu a Grönwall bachovštější než Bach. Je to nejjednodušší cesta k tomu, aby si kapela usmířila staré příznivce, s jejichž nervy si zahrávala řadu let, ale po umělecké stránce to albu trochu škodí. Deska podniká cestu proti proudu času, zastavuje se na konci osmdesátých let, kdy vyšel eponymní debut, znamenající největší úspěch. Rezignuje na metalovou rvavost dvojky „Slave To The Grind“ i na alternativní neuchopitelnost „Subhuman Race“. O něco podobného se pokusila v roce 2003 čtvrtá deska „Thickskin“ a je třeba přiznat, že novinka je v tomto ohledu úspěšnější a kompozičně kvalitnější. Jen pokud čekáte výraznou trojici hitů „18 & Life“, „Youth Gone Wild“ a „I Remember You“, které Skid Row zajistily nesmrtelnost, nechte si zajít chuť. Takové skladby se povede napsat jednou za život…
To však neznamená, že by deska byla prosta silných momentů. Je jich tu několik. Nejvíce síly Skid Row soustředí na začátek alba a „Hell Or High Water“ je výstavní otvírák, v němž kapela upustí nahromaděnou páru prostřednictvím hladových riffů Snakea a Hilla, a nezapomene ani na typickou melodii ve sloce a úderný refrén. Velmi sympaticky působí titulka „The Gang`s All Here“, která nejprve okatě připomene „Youth Gone Wild“, ale nakonec žije vlastním životem a její gradovaná melodie v refrénu je pravděpodobně to nejlepší a nejzapamatovatelnější, co deska nabízí. Ba co více, co Skid Row nahráli za dlouhá léta… Třetí do svaté trojice je vysokooktanový rock n` roll „Not Dead Yet“, snad jako připomínka mladých punkových let Bolana, Snakea a Hilla. Nástup do alba si fanoušci nemohli přát lepší a kapele budiž ke cti, že vysokých met se v dalších skladbách taky občas dotkne. Neděje se to ve slabších kusech „Timbomb“, „When The Lights Come On“ a „Tear It Down“, které se jen stěží rovnají ostatním, ale dotyk kompoziční geniality posluchač pocítí v baladické „October`s Song“, evokující nedostižnou „Quicksand Jesus“ z alba „Slave To The Grind“. Spokojen bude i v trojici svižných „Resurrected“, „Nowhere Fast“ a závěrečné „World`s On Fire“, přestože poslední jmenovaná evokuje až okatě ve svém úvodu dávnou „Midnight/Tornado“. Jenže to je skutečně jen výtka hnidopichova.
„The Gang`s All Here“ je třetí nejlepší deska Skid Row. Grönwall po boku Bolana, Snakea a Hilla působí trochu umělohmotným dojmem, odvádí ale nejlepší možný výkon, takže v hierarchii zpěváků kapely je možné jej umístit jen malý kousek za Bacha a daleko před Solingena či Thearta. Trojice veteránů (doplněná o bubeníka Roba Hammersmitha) je zjevně při chuti, jelikož je jí podařilo najít starý recept, o němž si mohli myslet, že je nadobro ztracený. Tento comeback je velice silný a slibný, ale měl přijít o hodně let dříve…
|
