Pokud nechce nová kapela upadnout v zapomnění a má větší než regionální ambice, ponechat mezi debutovou deskou a druhým albem čtyři roky je docela velký risk. Jde o to, že posluchači, kterým se první deska mohla líbit, na kapelu v dnešní uspěchané době lehce zapomenou a jen stěží se etablují na její vlnovou délku. Pak je tu věc druhá. I když se říká, že dnešní rocková scéna je natolik rozdrobená, že jí nevelí žádné trendy, úplně jisté není. To, co před čtyřmi lety fungovalo, může být po takové době přežité, obzvlášť když tehdejší fanoušci také o nějaký ten pátek odrostli a mají jiné starosti. Říká se, že dobrá písnička přežije všechno, ale módní vlny se pravidelně objevují a zase mizí, což je příklad i skandinávského glam metalu, ke kterému se kapela minulostí svého frontmana Lizzyho DeVinea (ex-Vains Of Jenna) hlásí.
Doba, kdy Nová vlna skandinávského glam metalu byla na vrcholu, je pryč více než deset let. Tenkrát vycházela dobrá díla, k čemuž přispěl i DeVine, když se svou kapelou vydal skvělou desku „The Art Of Telling Lies“. Jenže jak rychle tehdejší party vylétly nahoru, stejně takovým tempem se začaly kazit. Z tehdejší scény toho moc nezbylo. Nejlépe fungují Crazy Lixx, kteří se však stali spíše univerzální rockovou kapelou. Obstojně si vedou Crashdïet a tatíci Hardcore Superstar, ale o nějakém hnutí se mluvit nedá. DeVine se snaží držet prapor žánru stále nahoře a po odchodu z Vains Of Jenna založil partu The Cruel Intentions s kterou bůhvíjakou pracovitost nevykazuje. Byl covid, ale přece jen se zdá, že „Venomous Anonymoius“ přichází trochu s křížkem po funuse. Obzvlášť proto, že na ní není slyšet prakticky žádný pokrok. Ani od debutového alba „No Sign Of Belief“ a vlastně ani od dob Vains Of Jenna.
Stylově je „Venomous Anonymous“ naprosto čistá deska se všemi klady a zápory. Vezměte jakékoliv klišé, které jste znali jak z doby skandinávské glam metalové vlny, tak z mnohem mohutnější americké předchůdkyně z osmdesátých let, a určitě na něj narazíte i zde. Vezměte si také hity, které se v žánru produkují a buďte si jisti, že se z této desky taky nějaký vyloupne. Za všechny je zde stadionová tutovka „Sunrise Over Sunset“, naprosto typická glam metalová jízda, z níž cítíte rozpálenost losangeleských ulic (však v ní kapela propaguje tamní vykřičenou čtvrť Sunset Strip), lepé děvy, hektolitry chlastu a párty při tropických nocích na pláži. V této skladbě se koncentruje veškerá síla The Cruel Intentions a shrnuje celou podstatu kapely. Ne že by ostatní věci byly citelně horší, jde pořád o žánrové hity, ale jen „Sunrise Over Sunset“ má parametry stát se výkladní skříní The Cruel Intentions.
Je záchytným bodem alba, byť jí zdatně sekundují další podařené skladby - úvodní „Reapercussion“, vyžívající se spíše v tvrdších heavymetalových kytarách, stejně jako podobně znějící „Karosene“ se spratkovsky frázujícím DeVinem, i výrazná „Goddamn Monday“, v níž kapela využívá kontrastu provzdušněných kytar a úderného refrénu. Není to nic nového pod sluncem, ale rozhodně se to dobře poslouchá. Nečekaná je balada „Sal i Ditt sår“, ani ne tak kvůli znění, jelikož se jedná o naprosto typickou věc, ale proto, že ji kapela ponechala v rodném jazyce. Největším překvapením je hlas Lizzyho DeVinea, který se léty vybrousil do skvělé podoby, je řezavý jako vokál Joakima Berga z Hardcore Superstar a nepostrádá entuziasmus původních glam metalových pěvců ze Sunset Stripu. Pro styl, jaký The Cruel Intentiosn představují, je takřka ideální a zejména díky němu album nezapadá mezi klubovou konkurenci.
„Venomous Anonymous“ je dobrá deska, určená zejména pro žánrové fanoušky. Hranice stylu nepřekračuje a to jí škodí nejvíce. Těží pořád z toho, co se ve Skandinávii dělo před deseti, patnácti lety a nepřiznává žádný další vývoj. Tentokrát to lze kapele odpustit, protože skladby, se kterými přišla, jsou na slušné úrovni, ale pro příště by se to chtělo zamyslet i nad nějakým posunem. Opakování stejných formulek a pubescentních klišé může být cesta do záhuby.
|
