Přestože dnes punková revolta let 1976 a 1977 působí trochu úsměvným dojmem, pro řadu hardrockových umělců z první poloviny sedmdesátých let znamenala pohromu. Ti, kteří se nemohli opřít o berličku svých kapel, ji nesli nejhůře. Patřil k nim i David Coverdale, pár let předtím zvyklý na největší pódia. Bez Deep Purple se musel stěhovat do mnohem menších prostorů, protože je sólový debut „White Snake“ zapadl v záplavě očírované revoluce a mezi nahrávkami kapel Sex Pistols, The Damned, The Clash a řady dalších, které se hřály na výsluní, a ne David Coverdale, který na debutu od žhavého zvuku Deep Purple zběhl takřka k dřevnímu blues. Co naplat, že deska měla kvalitu, když některé z fanoušků Deep Purple zklamala a nové posluchače neměla šanci oslovit, natolik byla vzdálena punku, že ji mnozí považovali za absolutně nemoderní. Coverdale se nevzdal, vydržela mu i podpora firmy a proto se rozhodl pokračovat v sólové dráze.
Jednoduché to neměl. Když v dubnu 1977 přišel s druhou deskou, postoj firmy byl velmi chladný. Pohlaváři dobře věděli, že David přinesl znovu poněkud nesoudobou, ač vysoce kvalitní nahrávku a síla jeho jména už nebyla taková, jak se mohlo krátce po rozpadu Deep Purple zdát. Jeho hlas byl stále pevný, ostrý jako břit, ale to nebylo v roce 1977 něco, co by mohlo uchvátit miliony mladých fanoušků. Zvolila se proto vyčkávací taktika, protože tušení, že ta punková exploze nebude mít dlouhého trvání, bylo správné. Když přišel rok 1978, Sex Pistols se rozpadli stejně jako The Damned a The Clash už pošilhávali po úplně jiné hudbě. V ten okamžik přišel Coverdale se skvělým singlem „Breakdown“, výbornou hutnou hardrockovou skladbou, která mnohem více než k debutu „White Snake“ odkazovala k jeho brilantnímu vstupu na scénu, purplovskému albu „Burn“. Možná jí trochu chybí geniální hra Ritchieho Blackmorea, ale jako představení alba „Northwinds“ zafungovala naprosto skvěle. Ovšem pro to, jak zní celá deska, není výpovědní.
Podobně jako „White Snake“ je i „Northwinds“ čistokrevná bluesrocková nahrávka, plná silné instrumentace a skvěle odzpívána. Dokazuje však, že Coverdale coby hlavní autor skaladatelsky roste. „Northwinds“ je oproti „White Snake“ sevřenější a dospělejší nahrávka, na níž už nebylo místo pro legrácky „Sunny Days“ nebo „Celebration“, vše je hráno na mnohem vážnější notu s pestřejšími muzikantskými výkony a odvázanějším Coverdalem. Album klade větší důraz na bluesový tón, kterému je podřízeno vyznění všech skladeb. Kytara Mickyho Moodyho je naprosto stylová a vyšívá různé vyhrávky a sóla, která jako kdyby chtěly svádět souboj se stále jistějším Coverdalem. „Northwinds“ je hřmotná nahrávka, která si bere velkou inspiraci u Led Zeppelin (tím se David nikdy netajil) a dává jí i odlesk odkazu Deep Purple. Zpěvák rozvíjí cestu ukázanou na „White Snake“, ovšem více pracuje s melodiemi, dá se už mluvit o jasně specifickém stylu, který zanedlouho transformoval do výrazu kapely Whitesnake.
I skladby jsou přesvědčivější než na debutu (i než na prvním albu Whitesnake „Trouble“) a je v nich zdůrazňována síla prožitku Coverdaleova hlasu. Davidův styl naznačuje silný hitový potenciál, karty na stůl vyloží v úvodní „Keep On Giving My Love“, což je jasná definice stylu, který vedl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Whitesnake. Od tohoto okamžiku deska začíná gradovat, titulní „Northwinds“ je skvěle procítěná bluesová balada, v níž velkou práci odvádí ženské hlasy ve sborech. Ty jsou důležité i pro „Give Me Kindness“ (překvapivě v ní hostuje Ronnie James Dio a jeho manželka Wendy), i když v tomto případě jsou spíše kontraproduktivní, a skladba s lascivní barovou atmosférou patří k největším slabinám desky. Střed alba pak zaručuje úplně jinou úroveň. Nejprve Coverdale připraví prostor s nádhernou baladou „Time & Again“, aby pak jeho hlas explodoval ve dvou vrcholových číslech „Queen Of Hearts“ a „Only My Soul“, které by se klidně mohly vyjímat mezi nejlepšími skladbami bluesrockového období Whitesnake. Mezi nimi a závěrečnou hardrockovou vypalovačkou „Breakdown“ působí uvolněná „You Say Love Me“ trochu méně výrazným dojmem, ale i ona má nezpochybnitelné místo na této výtečné desce.
S ní Coverdale udělal velký krok vpřed. Opět se nejednalo o komerční majstrštyk, prodejní čísla znovu zůstala za očekáváním, ale po stránce umělecké lze „Northwinds“ řadit mezi nejlepší díla jeho rané (whitesnakeovské) kariéry. Věrně odráží navýsost upřímnou tvář zpěváka, který ukázal, jak si lze poradit i bez Deep Purple, ač za asistence basisty Rogera Glovera na místě producenta. Odraz Deep Purple, ještě tolik patrný na „White Snake“ se pomalu vytrácel a nastupovala tvář nová. Taková, která měla definovat Davidovu tvorbu v dalších letech. Na „Northwinds“ je jasně slyšet typická melodika, práce s aranžemi a melodie, které se měly stát jeho poznávacím znamením. O pěveckém výkonu se není třeba zmiňovat, „Northwinds“ jej zachycuje plného sil a právě zde najdete zdůvodnění, proč jej lze řadit k největší pěvecké špice sedmdesátých a osmdesátých let.
Přišel čas na změnu. S „Northwinds“ se Coverdale vypravil na turné, během něhož se v jeho hlavě začal rodit plán. Chtěl si postavit novou kapelu, kde by byl jasným šéfem a jeho vedení by podléhal celý chod. Věděl, že pokud ji zaštítí svým jménem, dokáží se s ní fanoušci ztotožnit více než se sólovými alby. Pojmenoval ji Whitesnake podle debutu a do jejího základu si vybral Mickyho Moodyho, jenž odvedl skvělou práci na dvou sólovkách. Z Whitesnake Coverdale udělal jednu z největších legend, která po stránce komerčního úspěchu dokázala zastínit i Davidovy původní chlebodárce Deep Purple. Ale to už je jiný příběh…
|
