Téma přežití je v poslední době velmi aktuální a stává se vítaným soustem pro umělecké okruhy. Je jedno, zdali se zabýváte poetickým existencialismem nebo power metalem, šťavnatý potenciál je k dispozici úplně pro všechny. Nepohrdli jím ani finští Stratovarius, kteří od prvních zmínek o novince „Survive“ hrozí vztyčeným prstem, počínaje singlovými malůvkami, přes texty, až po samotnou hudbu. Nezbývalo než doufat, že pověstná skladatelská lehkost Finů nebude nijak ohrožena a tíživé téma neprostoupí obsahem nad přijatelnou mez.
Ačkoli můžeme téměř po celou dobu bezmála hodinové hrací doby podprahově vnímat jakousi civilizační naléhavost, powermetalová esence byla bez problémů zachována. Sem tam je obohacena jemnými progresivními prvky, o něco více modernou, základem jsou ale melodie a vokální linky, jež můžeme díky Kotipeltově neutuchající (studiové) formě bez rozpaků označit za zpěvné. Skladby mají hloubku, ze které se i při opakovaným posleších vynořují atraktivní motivy, čímž album postupně dostává pevnější a smysluplnější tvar. Pokud vás tedy neohromí hned napoprvé...
Kousky „Survive“, „Demand“, „We Are Not Alone“ nebo „Before The Fall“ určitě mají potenciál rychlého zaháčkování. Svižný náboj písní povyšuje vrstevnatá instrumentace v čele s čarujícím Jensem Johanssonem. Tradiční fanoušek se při prvním poslechu s chutí chytne speedových madel položky „Glory Days“, které krom svůdné rychlosti vévodí krásný sólový motiv. Jiné songy je nutné více prozkoumat. „Broken“ nadouvají thrashové i syntetické hradby, tíživé progové manévry i kontrastní, poklidně vsazený refrén. Singlovka „Firefly“ oproti tomu všechny karty vsadila na chorus, jehož přímočará důraznost nemusí vonět každému (a podle dosavadních ohlasů také nevoní). „Frozen In Time“ začíná zábleskem alba „Episode“, aby se na povědomé baladické tóny snesla další porce hudební naléhavosti, tentokrát odstíněná severskou melancholií. Závěr písně obstará tažný melodický motiv, který se však nijak nerozvíjí a umanutě pokračuje ve stejné tónině až do konce skladby (s čímž by určitě nesouhlasil bývalý kapelník Timo Tolkki).
Při procítěném symfo-baladickém úvodu stopy „World On Fire“ nelze neobdivovat Timův výkon, následné rozdmýchání instrumentace pobaví šlapavým tempem i pozvolna se vpíjejícím refrénem. Nejdelší položka nahrávky „Voice Of Thunder“ naopak postrádá výrazně zapamatovatelné plochy, které by korelovaly s jejím umístěním v samotném závěru nahrávky. Další výtka se už týká celého alba a míří k syntetickému zvuku, z něhož sálá strojový chlad, který má silný dopad na komplexní feeling desky. Možná to byl v souvislosti s tematickým zacílením záměr, přesto bych od kapely, která proslula silným emotivním odkazem, uvítal větší přítomnost produkčního „srdce“ (a chvílemi vlastně i toho autorského). V pořadí páté album kapely bez Tima Tolkkiho je každopádně vyspělým dílem, které reputaci Finům určitě nepokazí.
|
