Olympic byl koncem devadesátých let už inventář. Bylo jasné, že má nejlepší léta za sebou, že nic nebude tak průkopnické jako období kolem alb „Želva“ a „Pták Rosomák“, nic tak rozmáchlé a epické jako trilogie z počátku osmdesátých let, ani nic tak zábavné jako koketérie s heavy metalem z konce téže dekády. Začínalo se ukazovat, že i koncerty kapely jsou vyhledávané spíše pamětníky, což hudební kritiku dosti iritovalo. „Kritika o nás buď nepsala vůbec, nebo špatně. Nic mezi tím,“ svěřil se Petr Janda, „neustále se někdo divil, proč ještě hrajeme. Ať jsme zahráli na jakémkoliv festivalu a měli jsme tam největší úspěch, vždy pochválili někoho jiného a nás si ani nevšimli… Jednou, když jsem zase o nás četl něco ošklivýho, tak jsem napsal redaktorovi, že psi štěkají a karavana jede dál.“ To byl moment, kdy Jandu napadl název nové desky. Ta se měla stát patnáctým studiovým počinem, což je skutečně úctyhodné číslo, navíc když si uvědomíme, že na posledních dvou deskách „Dávno“ a „Brejle“ Olympic svůj potenciál skoro vyčerpal.
Uvnitř kapely vládla uvolněná atmosféra. Přestože Janda procházel rozvodem s druhou ženou Martinou a navíc se musel starat o syna Petra, jehož zdravotní stav se velmi zhoršoval, měl v plánu se odreagovat hudbou. „Hodně jsme si věřili a byli jsme přesvědčeni, že děláme dobrou desku. Atmosféra byla skvělá a natáčení šlo jedna radost,“ podotkl Janda. Sám se pustil do psaní textů, doplňovali jej Ivan Hlas, Aleš Brichta, Miroslav Černý a Pavel Chrastina. Celý projekt kapela pojala velikášsky, když si od cirkusu půjčila několik velbloudů a na jejich hřbetech vyrazila novou desku propagovat do pražských ulic. Velbloudí estráda se neobešla bez problémů, bubeník Milan Peroutka z jednoho ze zvířat spadl a zlomil si ruku, čímž se musely přesunout nebo zrušit nasmlouvané koncerty. Kapela to ale ustála se ctí, protože si kvalitou „Karavany“ byla jistá.
Deska ale tak dobrá není. Nemůže konkurovat nejlepším albům, které Olympic vydal a řadí se spíše k novodobějším počinům (stylově jde o album velmi příbuzné k předchozím „Brejlím“), z kapely je cítit spokojenost a uvolněnost, ale předkládaný materiál dává jasně na srozuměnou, že zenit má Olympic dávno za sebou. Osvědčila se spolupráce Jandy a frontmana spřáteleného Arakainu Aleše Brichty, z čehož vznikly dvě výborné skladby, titulní „Karavana“ a „Písečnej červ“, které jsou zdaleka nejlepším, co album nabízí. Nastaví laťku velmi vysoko hned ze začátku alba a v dalších dvanácti skladbách ji Olympic nepřekročí. Párkrát se jí přiblíží, ale úvodní dvojice zůstane nedotčena, protože o „Karavaně“ a „Písečným červu“ se dá mluvit jako o dvojici skladeb, které patří k největšímu vrcholu, jakého Olympic v devadesátých letech dosáhl.
Ze zbylých skladeb stojí za povšimnutí rozverná „Fata Morgana“, v níž přes hravý úvod vytahuje Janda sympaticky tvrdé riffy, Milan Broum přijde s výtečným basovým sólem a refrén, který přeřazuje na vyšší rychlostní stupeň je rovněž místem, které potěší. Spolupráce Jandy a Chrastiny v „Mejdanu“ zaručuje jistou kvalitu, neboť se ve skladbě ozve starý dobrý Olympic, snad ještě z Chrastinova působení. Povedla se i „Jako já (v Záhřebský ulici)“, jejíž úvod míří k albům „Kanagom“ a „Bigbít“, a za dobrou lze považovat i typickou jandovskou baladu „Láká mě láká“, i když mnohem lepších pomalých věcí mají Olympic v repertoáru přehršel. Jsou tu ale také zápory. „Vysočanský reggae“, „Děťátko“, „Ajajajaj“ nebo „Možná nejsem IN“ jsou nevýrazné věci, demonstrující jistou vyprázdněnost, k nimž se zařadí i slibně se rozvíjející (zejména v úderné sloce) „Pár černejch bot“, kterou naprosto pokazí příšerný refrén, jenž torpéduje celou snahu z riffových a slokových částí.
„Karavanu“ si pořídili zejména skalní fanoušci, kterých měl Olympic stále dost, soudě podle čelních umístění v anketě Český slavík, v níž sice v roce 1999 kapele sebrala vítězství Lucie (tu v dalších letech sesadil z trůnu Kabát), ale i tak se Olympic umístil a v dalších letech pravidelně umisťoval na medailových pozicích. Přesto nelze „Karavanu“ srovnávat například s „Prázdninami na Zemi“, „Ulicí“ nebo pradávnou „Želvou“. Je to jen další deska do řady, která ukazuje, že kapela má pořád dobré nápady, ale musí je ředit skladbami méně přesvědčivými. „Karavana“ je dalším albem, pro které je typická doba pětadvaceti let od roku 1994 do léta 2019, kdy se kvalitativní rozdíly mezi deskami moc nelišily. Nebylo špatně, ale ani dobře. To platí pro „Dávno“, pro „Brejle“ a platí to i pro „Karavanu“. I když si kapela za albem stála, fanoušci už trochu míň…
Se vstupem do nového tisíciletí se Olympicu splnil velký sen a odjeli koncertovat do Ameriky. „Počátkem roku 2000 začaly prosakovat zvěsti, že jakýsi Čechoameričan Jerry Beran chce poblíž Chicaga uspořádat celoamerický festival českých a slovenských kapel. Doufali jsme, že pozve i nás,“ vzpomínal Janda. Pozvání skutečně přišlo a nejen pro Olympic. V domě v Rašínově ulici se sešla celá plejáda tuzemských umělců, kteří měli odcestovat do Ameriky. Kamil Střihavka, Vlasta Redl, Ota Balage, Michal Pavlíček, Vilém Čok, to je jen pár jmen, která na jaře 2000 po boku Olympicu jela představit českou hudbu za Velkou louži. Festival v Yorkville měl úspěch, ač se z rodilých Američanů přišla podívat jen hrstka. I tak je událost podle Jandy v historii Olympicu zapsána výrazným písmem. Jenže jak už to bývá, jak je dlouho klid, za rohem číhají problémy…
|
