Olympic s nástupem milénia vstoupil na půdu muzikálu. I když se představení „Jak se lítá vzhůru“ nedočkalo tolika repríz jako „Jesus Christ Superstar“ nebo „Drákula“, zajímavý na něm byl scénář. Na pódiu se potkávaly dvě party, současný Olympic a historický, kapelu „za mlada“ představovalo uskupení Hamleti, herci Dalibor Gondík, Aleš Háma a Jakub Wehrenberg. Zářivě velký úspěch to nebyl, ale Janda byl duchem v Americe, protože Olympic se tam po roce 2000 a solidním představení na festivalu v Yorkville pravidelně vracel. Tam se projevil dlouho tušený velký problém v plné nahotě. Delší dobu v kapele nepanovala spokojenost s výkony klávesisty Jiřího Valenty. Vyšlo najevo, že za jeho častou jevištní indispozicí stojí tajená alkoholová závislost. Valenta hrál stále úsporněji, nezapojoval se do skladatelského procesu, pro svůj nástroj nevymýšlel zajímavé aranže a situace dospěla do bodu, že si přestával pamatovat staré skladby a musel hrát z taháku. To Jandu přivádělo k zlosti. Byla doba, kdy se uvažovalo o tom, že bude třeba Valentu vyměnit za nového hráče.
V srpnu 2002 byla kapela opět na pár koncertech v Americe a ubytovala se v New Yorku, poblíž Madison Square Garden. „Čuměl jsem na televizi, když někdo ťukal. Jdu otevřít a za dveřmi stál Jirka,“ vzpomínal Janda, „V jedné ruce držel skleničku s vodou a v druhé jakési prášky. Beze slova prášky hodil do pusy, zapil je vodou a otevřel pusu, aby mi ukázal, že je spolkl. Já koukal jako blázen. On řekl jen antabus.“ Valenta se pod pohrůžkou vyhazovu z kapely rozhodl, že bude svůj alkoholismus řešit, když se měla začít připravovat další deska a nad jeho účastí visel otazník. „Měli jsme desku připravenou, zatím ale bez názvu,“ popsal vznik šestnáctého alba Janda. „Tradičně všechny skladby nazkoušíme a pak je natočíme. Natáčíme základy vždy dohromady, ale bereme z toho jen bicí. Občas zůstane i basa. Kytara a klávesy se dotáčí potom. Nakonec jde zpěv a sóla a pak se to smíchá. Práce je to náročná, ale do určité míry zábavná.“ Ještě než nahrávka vyšla, splnil se kapele další sen. Do Prahy mířili The Rolling Stones a Janda moc stál o to, aby Olympic dělali partě Micka Jaggera předkapelu. Vyjednávání trvala dlouho, ale vyšlo to a nutno říct, že z klání legend vyšel Olympic docela se ctí.
Deska pojmenovaná „Dám si tě klonovat“ vyšla na konci listopadu 2002 a znamenala částečný návrat ke spolupráci s textařem Zdeňkem Rytířem, který byl zodpovědný za trilogii ze začátku osmdesátých let. K té se titulní skladba „Dám si tě klonovat“ přiblížila svým mírně futuristickým pojetím, což z ní udělalo vrchol alba. Jak už tomu bylo u „Brejlí“ i u „Karavany“, nejsilnější věci kapela umístila na začátek alba. Ať je to titulní „Dám si tě klonovat“ nebo úvodní „Žiju jak žiju“, klipová „Svítá“ a nebývale silná Jandova osobní výpověď „Máma vždycky říkala“. Tyhle čtyři skladby vracejí Olympicu sílu, kterou neměl od dob sametové revoluce, i když hudebně nepřinášejí nic převratného a jedou ve stejném módu jako předchozí desky.
Kdyby i ostatní materiál byl silný jako první čtyři věci, dalo by se mluvit o albu, které je silné jako „Když ti svítí zelená“, „Laboratoř“ nebo „Ulice“. Jenže je to jinak. Nejpozději se skladbou „Valčík“ se začne album propadat do stále větší nevýraznosti a bezbarvosti, navíc se objeví okamžiky, při nichž si řeknete, že něco podobného jste od Olympicu už slyšeli. Je to případ i „Chuť rána po pekelným večírku“, jež v úvodu evokuje někdejší hit „Taky jsem se narodil bos“, ale na rozdíl od skladeb zejména ze závěru alba (můžeme jmenovat slabé věci jako „Proč a nač“ nebo Podívej brácho“) má své opodstatnění i půvab ukrytý do zvuků akustických kytar. Rovněž je znát předchozí indispozice Jiřího Valenty, dávno pryč je jeho čerstvá hra z dob „Bigbítu“ a „Když ti svítí zelená“, proto veškeré uznání za precizní instrumentaci náleží Petru Jandovi. Ovšem ani ten nedokáže brilantní hrou zastínit fakt, že skladatelsky na tom nebyl úplně nejlíp.
V té době Olympic fungoval prakticky nejlíp jako koncertní kapela. V návštěvnosti koncertů jim mohli konkurovat pouze Kabát a Lucie, proto rozčarování z alba „Dám si tě klonovat“ bylo zmírňováno starými hity, na něž sázel Janda a spol. při vystoupeních nejčastěji. „Moje hlasivky ale začaly zlobit, už si toho všímali i fanoušci. Tušil jsem, že to bude od kouření, ale bohužel jsem nedokázal přestat. Zkoušel jsem to omezovat, ale tudy cesta nevede. „Slzy tvý mámy“ jsem nezazpíval, protože je to hrozně moc vysoko a tak jsme ji k nelibosti posluchačů nehráli,“ řekl ke svému problému Janda. Nové skladby byly jen chabá náplast, protože vedle osvědčených hitů nedokázaly pořádně zafungovat ani na koncertech. I když se Olympic s titulní „Dám si tě klonovat“ objevovali v televizi, popularitu si nezískala.
Stejně jako celá deska, která se řadí k nejšedivějšímu průměru v diskografii. Je o malý kousek slabší než „Brejle“ a „Karavana“ a ještě více ukazuje, že už tato parta neměla moc co říct. I když kapela cestovala po celém světě, kde hrála především pro československé emigranty, po stránce skladatelské povážlivě chátrala…
|
