Kariéra Whitesnake byla oslnivá. Zavedla Davida Coverdalea na nejvyšší mety, ještě dál, než v sedmdesátých letech byl s Deep Purple a alba „White Snake“ a „Northwinds“, vzrostlá z bluesových kořenů, explodovala v třeskutě hardrockovém světle na začátku osmdesátých let, aby na konci dekády už Whitesnake drželi prapor pop metalu a byli jednou z komerčně nejúspěšnějších kapel rockové scény. Coverdale přiznal, že jeho kroky spíše organizovali různí manažeři (nejvíce John Kalodner), kteří jej vmanipulovali do role blonďatého sexy idola, využívajícího leckdy stojan od mikrofonu jako prodlouženou tyč svého mužství, ale také mu zajistili úspěch, o němž se mu dříve nezdálo. Zpěváka to vyčerpalo, což nepěkně odnesly jeho hlasivky. Na začátku devadesátých let byl po hektické dekádě vyřízený. Rozpustil kapelu, potřeboval svému hlasu ulevit. I když se v roce 1993 objevil po boku Jimmyho Page v projektu Coverdale/Page, velice vážně uvažoval o ukončení hudební kariéry.
Konec kariéry mu ale nedal spát a proto nejprve vrátil do hry Whitesnake a začal pošilhávat i po restartu sólové kariéry. S Whitesnake vypustil do světa v roce 1997 album „Restless Heart“, nahrávku mnohem zemitější a bluesovější, než byla poslední, stadionově bombastická alba. Jelikož tato etapa nedosáhla naplnění, skončila na čas kapela zase u ledu a ke slovu přišla sólová kariéra. Ale jen na chvíli, než se kolos Whitesnake znovu dal do pohybu. Ke Coverdaleovi se kupodivu nepřipojil kytarista Adrian Vandenberg, jenž se nedlouho předtím stal otcem, proto David najal armádu studiových muzikantů, s nimiž vytvořil album „Into The Light“. Největším parťákem mu byl kytarista Earl Slick, dlouholetý spolupracovník Davida Bowieho, jenž hrával i u epigonů Whitesnake Little Caesar. Ten se podepsal pod polovinu materiálu a jeho vliv je na albu znát. Samozřejmě převažuje Coverdaleův, i když je „Into The Light“ v řadě věcí překvapivé album. Zejména ve srovnání s prvními dvěma sólovkami „White Snake“ a „Northwinds“.
Je třeba si ale uvědomit, že deska „Into The Light“ vznikala v úplně jiné době než první dvě alba. Pochopitelně nenese odlesk alb Deep Purple, nemá toho příliš společného ani s alby Whitesnake z osmdesátých let. Coverdale se v devadesátých letech nacházel v trochu podivné fázi, neboť na to, co dokázal se svou kapelou (zejména v její stadionové éře) se díval trochu s despektem. „Už jen když vidím, jak jsem tenkrát vypadal a co jsem nosil na hlavě, chce se mi blejt,“ ušklíbl se čerstvě ostříhaný David. Poznamenalo jej rovněž dění, které se v devadesátých letech odehrávalo na scéně. Cítil potřebu zatratit obě multiplatinová alba z druhé poloviny osmdesátých let, částečně se vrátit ke kořenům a částečně také reagovat na novější trendy. To udělal na albu „Restless Heart“ a do stejné kategorie spadá i „Into The Light“. Obě nahrávky ale také ukazují, že David nebyl v té době na úplné špičce svých sil.
Přestože se Coverdale představuje ve větší vokální pohodě než na „Restless Heart“, není „Into The Light“ vrcholem jeho celoživotní tvorby. I tak je deska stále dost dobrá na to, aby mohla stát jen kousek za jeho klasickými díly. Má řadu silných skladeb, i když většina nejlepších se pohybuje v baladických polohách. To byla v té době parketa, která Davidovi šla nejlépe a jak sám přiznal, pomalé věci z desky mu vycházely přímo ze srdce. Nepsaným vrcholem je spolupráce s Earlem Slickem v podobě singlové „Love Is Blind“, v níž se ke slovu dostává Davidova nejčistší melodika a snová atmosféra, kterou dodal Slick. Oproti baladám z osmdesátých let je „Love Is Blind“ prosta jakékoliv bombastičnosti a patosu, kromě Coverdaleova vokálu prim hraje akustická kytara a smyčcové nástroje, což plně souzní s přírodnějším naturelem tehdejší tvorby. I další balady jsou vedeny ve stejném duchu. „Don`t You Cry“ a trochu svižnější „Midnight Blue“ jsou výjimečné kompozice, v nichž se odhaluje síla Coverdaleova hlasu, který sice nebyl v optimální formě, ale baladické polohy mu dávaly možnost plně vyniknout. Škoda proto, že závěrečná „Wherever You May Go“ je příliš sladkobolná věc, a znovuzařazení nepochybně kvalitní„Too Many Tears“ z alba „Restless Heart“ se míjí účinkem.
„Into The Light“ má i tvrdší, rockovější podobu, která však takovou sílu nemá. Dá se najít jedna perla, důrazná „Don`t Lie To Me“, která by se neztratila ani na lepších albech Whitesnake. Velice dobře vyzní i epicky rozmáchlá „River Song“, která odkazuje na Coverdaleovu spolupráci s Jimmym Pagem, neboť se vzpíná a mohutní na bytelném bluesovém základu. Nezafunguje „She Give Me“, která by chtěla být údernou hardrockovou věcí, ale je ředěna minimalisticky alternativním odérem a chabými melodiemi. Nejslabší je deska ve svém středu. „Slave“, „Cry For Love“ a „“Living On Love“ sice naplňují formulky typického coverdaleovského stylu, ale chybí jim zásadní moment a projevuje se v nich (zejména „Slave“) hrubnutí a slábnutí Davidova hlasu. Ještě to není tak markantní, jako v dalších letech, ale stejně jako v podobně laděných skladbách na „Restless Heart“ to už cítit je.
„Into The Light“ byla jen krátká a z historického hlediska nenápadná epizoda. Pro fanouška Whitesnake a Coverdaleova hlasu je důležitá, ač se nedá považovat za nejsilnější. Nepřežila ani rok svého vzniku, krátce na to si David nechal znovu narůst vlasy, hodil na ně trvalou a blonďatou barvu, čímž se přiblížil image z osmdesátých let, z které se mu ještě v době „Into The Light“ chtělo „blejt“. Tím etapa třetího sólového alba definitivně skončila a nastal čas pro Whitesnake. S těmi David žije dosud, i když pomýšlení na ten důchod je silnější než kdy dříve…
|
