O vlivu a významu britského kytaristy Grega Mackintoshe na metalovou scénu se nedá polemizovat. V devadesátých letech byl stylotvorným a novátorským hráčem, že jeho vliv překračoval doommetalový rank. Proto možná bylo s podivem (a některé fanoušky Paradise Lost to i mrzelo), když se Mackintosh vrátil k původním doom/death metalu, od něhož začal utíkat už na ikonickém albu „Gothic“. Dělo se tak prostřednictvím projektu Vallenfyre, jenž kytaristovi posloužil jako ventil po smrti jeho otce, děje se tak i v rámci Strigoi. Kapely, která na Vallenfyre navazuje, i když jejím prostřednictvím Mackintosh slídí v ještě větším deathmetalovém bahně. Na jedné straně v hlubinách temně podladěných riffů, kde se dotýká doom/sludge metalového teritoria, na straně druhé nezapomíná přidávat pod kotel úsečné crust/deathmetalové nářezy, leckdy hraničící až se staroškolským grindcorem.
Když Strigoi vydali v roce 2019 debut „Abandon All Faith“, nešlo o nic převratného, co by na Mackintoshe ukazovalo jako na někoho, kdo natočil skvělá a přelomová díla „Gothic“, „Icon“ či „Draconian Times“. Na „Abandon All Faith“ jen předkládal fakt, že to zásadní řekl v devadesátých letech, přičemž ve vysoké formě se nacházel ještě v další desetiletce. Od umělce jeho ražení chtěl člověk slyšet více neotřelý materiál než jen typicky britský death metal, ač výtečně zahraný a stylově zazpívaný, ovšem prostý jakéhokoliv vrcholu a potenciálu být tahounem scény. Je to stejná situace, v níž se nachází Mackintoshův kolega z Paradise Lost, zpěvák Nick Holmes s Bloodbath. Jak Holmese, tak Mackintoshe deathmetalové choutky pořád nepřecházejí, i když přece jen Paradise Lost na posledním počinu „Obsidian“ směřují spíše kultivovanějším směrem. Na ukojení posedlosti extrémním metalem má kytarista Strigoi. S těmi se hlásí podruhé a tentokrát je vede trochu jinou cestou. Bezpochyby lepší. Jen k „Viscera“ nesmíte přistupovat jako k dílu někoho, kdo si kdysi hrál na depešáka a vytvořil alba „One Second“ a „Host“.
Pokud ke Strigoi a k jejich nové desce „Viscera“ bude přistupovat bez předsudků a bez očekávání, dostane se vám uspokojení. Je třeba přijmout Mackintoshovu hru. Nahrávce vládne typicky deathmetalový základ a na něj se roubují další styly extrémní hudby. Deska je těžká, bezútěšná a opatřená až chorobně depresivním soundem, což je mírná změna oproti debutu, který spíše sázel na tlak a dravost. Na „Viscera“ si Mackintosh a jeho parta, kterou nedávno posílil bubeník Guedo Zima a bývalý kytarista Carcass Ben Ash, pohrávají spíše s emocemi a proto se více noří do doom/sludge metalových močálů. V tomto ohledu jsou nejsilnější, když uprostřed desky dojde na podmanivé „Hollow“ a „A Begotten Son“ jako jasný vrchol alba, řeknete si, že tahle parta má něco do sebe a nemusí se (jako na debutu) spoléhat jen na zbytečně natlakované deathmetalové rakety.
Obě skladby, stejně jako podobně laděné „United In Viscera“, „An Ocean Of Blood“, „Byzantine Tragedy“ a závěrečná „Iron Lung“ vyvolávají až smyslovou explozi, především v případě, že si libujete v chorobných riffech, prosycených beznadějí a sklíčeností. Je velká škoda, že vrcholné kompozice alba nezdobí Mackintosh svými typicky průzračnými sóly, ovšem pravděpodobně by jimi potíral tvrdou podstatu nahrávky. Tu ještě více zdůrazňují ultrarychlé věci „Napalm Frost“ (jež má hodně blízko k Napalm Death) nebo „Redeemer“, které jsou však jen bezhlavou řežbou, desku pocitově vracejí spíše do dob debutu, což je kontraproduktivní. Tato parketa Strigoi nesluší, protože odhaluje absenci nápadů a celá věc je podřízena pouze rychlosti (blackmetalové kopáky působí až otravně) a tvrdosti.
Komplexně představuje „Viscera“ překvapení. Mnohem více než na „Abandon All Faith“ si kapela pohrává s náladami a atmosférou, v hlukových stěnách se dokonce blíží podmanivosti Cult Of Luna. Pro Mackintoshe by to mohla být cesta, kterou by se mimo Paradise Lost mohl vydat, protože v crust/deathovém marasmu silný rozhodně nebyl. Ale díky „Viscera“ získali Strigoi konečně opodstatnění.
|
