Olympic v novém tisíciletí žil samostatným životem a desky vydával jen tak mimochodem, jen z pocitu, že se kapela chtěla ještě umělecky realizovat. Nutné to nebylo, bylo zřejmé, že to, co Jandova parta chtěla říct, už řekla v minulosti a všechna alba od „Dávno“ obsahovala snadno zaměnitelné, nevýrazné skladby, vypovídající jediné: Takhle tvoří kapela za zenitem! Olympic nepospíchal, mezi alby si nechával několikaleté rozestupy a soustředil se spíše na koncertování, což byla oblast, v níž slavil nepoměrně větší úspěchy. Janda si byl vědom toho, že je to zásluha zejména starých hitů, ale přece jen měl pořád tendenci psát další a další skladby, i když při zpětném pohledu je nutné uznat, že druhá polovina devadesátých let a první roky nového tisíciletí byly pro Olympic z uměleckého pohledu nejslabší, společně s podivnými sedmdesátými lety. Otázka je, nakolik to změnilo album „Sopka“, které je dalším v řadě, ale po „Karavana“ a „Dám si tě klonovat“ přece jen mírně zvedlo hlavu.
Kapela chtěla desku dodělat ještě v roce 2007. „Měli jsme ji nazkoušenou a částečně natočenou ještě z loňska, ale spokojení jsme nebyli. To se prostě někdy stává, že to nejde. Ale rozhodli jsme se, že „Sopku“ dokončíme,“ řekl k albu Petr Janda. V době, kdy kapela na desce pracovala, ji zastihla smutná zpráva, že bubeník klasické sestavy Jan Antonín Pacák podlehl ve věku pětašedesáti let leukémii. „Bylo to moc smutný,“ vzpomínal Janda, „vždycky, když vejdu do krematoria, tak se podívám na nápis u rakve, koho dnes pohřbíváme. Ten den jsem si přál, aby tam to jméno nebylo. Beru to jako poslední naději, i když vím, že to žádná naděje není. Tady končí sranda. Hrály se tam jeho písně a na závěr celé krematorium dlouze tleskalo. Pozůstalí tleskali a z očí jim tekly slzy. I mně.“ Pacákova smrt udělala další symbolickou tečku za klasickou érou Olympicu a možná proto se Janda rozhodl na novou desku zařadit i skladbu „Nebezpečná postava“ (text k ní napsal ještě Pacákův předchůdce František Ringo Čech), jako symbol původní a nejlegendárnější tváře kapely.
Sedmnáctá řadovka „Sopka“ vyšla v září 2007 a žádné velké překvapení nepřinesla. Ukazuje znovu nejtradičnější tvář Olympicu nového tisíciletí, i když je třeba uznat, že skladby jsou o fous silnější než na obou předchůdcích. Janda a spol. se nedokázali vyhnout momentům, v nichž se dalo mluvit o opakování se, což je nejmarkantnější v titulní skladbě, která až příliš odkazuje na otvírák alba „Brejle“ „7 statečných“. Ač do ní kapela vkládala největší naděje, nepůsobí zrovna nejsilnějším dojmem, k čemuž dopomáhá i trochu šroubovaný text Aleše Brichty. Na desce jsou lepší místa, jež dokazují, že „Sopka“ je jednou z lepších desek, které se v porevoluční éře Olympicu urodily. Každopádně nesnese přímé srovnání s nejlepšími alby kapely, na to je pořád moc obyčejná…
Je na ní ale nečekaně velké množství věcí, které se dají označit jako dobré. Jsou podřízeny typickému olympicovskému písničkářství, Janda ukázal, že když nastane správná konstelace, dokáže ze sebe vymáčknout slušné věci - „S tebou“, „Štěstí“, „Vím, co nesmím“ nebo sympatickou skoropunkovku „Holka z lidu“, která sbírá zbytky dávné energie, a i když nedosahuje efektu jako „Jako tele na vrata“, zní vcelku obstojně. Povedla se i balada „Nymfy“, která není nejlepší Jandův pomalý kousek, ale patří k jeho standardu a kapelník se vyvaroval sladkobolných přehmatů. Deska obsahuje dva vrcholy, které jsou v přímém protikladu k nevydařeným skladbám „Tak sázej“, „Pár minut“ a vyloženě hloupých „Dám se zatknout“ a „Paroháč“. Prvním z nich je „To není snadný“, nádherná nostalgická balada, která má i díky textu Zdeňka Rytíře blízko k duchu alba „Ulice“, přičemž se vyhýbá hitové prvoplánovitosti. Druhým je závěrečná (když pomineme Milanem Broumem odzpívanou znovu nahranou věc „Nebezpečná postava“) valivá „Jdeme lávou“, ve které Olympic ukázal, že ještě umí napsat velice silnou, dramatickou věc, která obsahuje jak řízné kytarové riffy, tak i nosné melodie. I když je „Sopka“ házena do jednoho pytle s (minimálně) předchozími dvěmi deskami, strčí je do kapsy…
Přestože se Petr Janda s blížícím se výročím půl století trvání kapely zaobíral myšlenkou znovu ukončit existenci souboru, nestalo se tak a Olympic existuje dodnes. Po „Sopce“ do své diskografie přihodil dalších pět alb, přičemž poslední, „Kaťata“, zaznamenalo velice slušný ohlas a kapela se na něm vrátila k mnohem tvrdšímu, skoro znovu až metalovému znění. Každá z desek za šedesát let působení Olympicu své opodstatnění měla. Ať byly slabé, průměrné, silnější nebo legendární. Každé z alb dotváří mozaiku kapely, která se stala největším pojmem české hudby druhé poloviny dvacátého století a jasnou stálicí nového milénia. Právem. Už jen proto, že žádná jiná parta se nemůže pyšnit tak dlouhou hudební historií, faktem, že začínala ve stejné době jako The Rolling Stones nebo ve chvílích, kdy The Beatles vydávali první album. Cítíte z toho magický dotek historie…?
Z té doby je už ale čím dál méně pamětníků a dáma s kosou úřadovala ve velkém i v řadách legendy. Na pravdě boží jsou zpěváci z úplně prastarých časů Pavel Bobek či Miki Volek, ale i kytaristé dávné éry, Petr Kaplan a Jiří Laurent. Zemřel také bubeník Petr Hejduk a sebevraždu spáchal původní klávesista a jeden z někdejších pilířů kapely Miroslav Berka, zemřel i Jeňýk Pacák. Po jednom z koncertů v Karlových Varech skonal v roce 2013 bubeník Milan Peroutka a osud nedopřál dožít se dnešních dnů ani Pavlu Chrastinovi, který loni v jedenaosmdesáti letech podlehl zápalu plic. Ovšem Olympic jako takový je zde pořád. Petr Janda slibuje, že kapela bude hrát do té chvíle, dokud on sám bude mít sílu vylézt na pódium. A jelikož je i v osmdesáti letech ve velmi dobré kondici, dá se počítat, že kariéra Olympicu zdaleka nekončí…
|
