V roce 1984 kapela Puhdys navázala na úspěšnou „Computer-Karriere“ albem, nazvaným „Das Buch“. Již při letmém seznamování s deskou působí novátorsky grafika obalu, složená z mozaiky různých obrázků uměleckých děl, rozličných staveb a soch (nechybí ani ženské ňadro) která se jako zástupný symbol lidské tvořivosti rozpíná na pozadí hvězdné oblohy.
Úvod desky obstarává na tehdejší dobu futuristická instrumentálka „1984“, která spojuje moderní syntenzátorové linky s ostrou, ale i akustickou kytarou. Ta volně přechází do poklidné předehry „Ich Will Nicht Vergessen“, jež však hudebně, ale především textově mnoho klidu v celkovém kontextu nepřináší. Dvorní textař Burkhard Lasch předkládá sloky s emotivní poetikou, a chytře zaštítěn předlohou německého romantického básníka Heinricha Heineho přemítá, je li v zemi „vše zapomenuto, co bylo“. Naráží tím na obě světové války i na vývoj po roce 1945. Pro stát používá zakázaný výraz „Deutschland“, což mnozí fandové, zvyklí číst mezi řádky, v celkovém kontextu vnímají jako touhu po sjednocení rozdělených dvou německých území. Soudruzi brunátněli vzteky, kapela s managementem i s ředitelem Amigy byla však argumentačně dobře připravena a nejhorší zásahy vykryla. Tato výrazně chytlavá a melodická skladba (která se stala jakousi neoficiální tajnou hymnou NDR) nesměla j
do východoněmeckých médií, na koncertech se hrála jen na Západě a na některých českých vystoupeních, kde souvislosti, jako u mnoha dalších textů zdejším fanouškům pro neznalost jazyka unikají. U nás naopak do kapely rýpal Olda Říha a líčil, jakou mají Puhdys výhodu, když jim agentura za státní peníze kupuje moderní aparaturu, což je další z nepodložených mýtů, kolujícících o kapele.
Navazující posmutnělá pop rocková balada ve středním tempu „Die Wärme Der Nacht“, ozvláštněná zpěvem Dietera Hertrampfa, líčí zklamání z lásky. Pozorný posluchač si může všimnout nešvaru tehdejší doby, elektronicky a pleskavě zkresleného zvuku bicích, který je použit téměř u všech nahrávek na albu. Houpavá „Der Angstverkaufer“ s reggae rytmem je pěkně kořeněná trubkou, která vytváří zajímavý kontrast se zboostrovanou kytarou. Autorem protiválečné agitky („Prodavačem strachu“ je myšlen strýček Sam) je východoněmecký vysoce situovaný novinář a člen SED, Klaus Taubert. V „Die Boote der Jugend“ je v nahráce opět slyšet zvonivá akustická kytara, ktará byla na předchozím, elektronikou přeplněném albu tabu. Meyerovy klávesy a saxofon hostujícího René Deckera úchvatně podbarvují skladbu. Ač se jedná o melodický pop rock,tak je to jeden z nejpříjemnějších songů na albu. První stranu uzavírá „Das Buch“ – ideální song určený na pódia mírových festivalů, ve kterém jednoduchý hudební doprovod podbarvuje recitál Dietera Birra. Ten v textu zmiňuje imaginární knihovnu, kde jsou uloženy veškeré informace o tom, co lidstvo stvořilo. Je tam však i kniha (pravděpodobně myšlena Bible), pojednávající o celosvětové apokalypse, což v době harašení s jadernými zbraněmi znamená jediné:
„Vesmírem putuje hrob, na kterém neroste žádná květina
kontinenty roztály a moře se vypařila
zůstal jen černý kámen a trpce ironicky řečeno
mrtvou planetu už žádná zbraň neohrozí“
Patetická polomluva přechází do mohutného refrénu, který je několikrát i za pomocí svazáckého sboru FDJ Immanuela Kanta zopakován. Dlouhá desetiletí zůstávala tato píseň jako vzpomínka na bipolární svět, v současné době maximální eskalace konfliktu na Ukrajině, kde se stává vyhrožování použitím jaderných zbraní denním chlebíčkem, je snad ještě aktuálnější, než v době jejího vzniku. Podobné téma zpracovávaly snad veškeré ostatní německé kapely a dlužno přiznat, že jejich songy působí mnohdy přirozeněji, viz Karat a jejich „Der Blaue Planet“, Silly „ Ein Lied für den Menschen“ nebo Berluc - „No Bomb“.
Druhou stanu otevírá velký hit „Rockerrente“, průsečík ostrých hard rockových riffů „Jedeme dál“ Petra Jandy, „Někdy příště" Katapultu a „Start me Up“ od Rolling Stones:
„A jsme staří jako strom,
nevzdáme se rock n rollového snu.
To jsme si přísahali, když jsme byli děti.
Narodili jsme se pro rock n roll.
Není to kachna. Hrajeme až do rockerského důchodu.“
Z textu je znát určité bilancování a možná trocha přesvědčování sebe samých, zda mají tu káru táhnout dál.
Emoce se stupňují volně filozofujícím textem básnířky Claire Din o jedinečném a časově ohraničeném lidském bytí v decentní baladě „Niemand wird so wieder werden“, kterou ke spolupráci na svém songu přizval Harry Jeske. (Spolu vyprodukovali mj. i singl pro naši pop hvězdičku Míšu Linkovou – možná někdo vzpomene na „Televizní dívku Lízu“). Kouzelné saxofonové sólo zdobí závěrečné takty písně, které přetne potrhlá parodie na dvojici novovlných skladeb z předešlého alba - „Bauernhochzeit“ – nyní s poťouchlými aranžemi trubky a flétny, které vtipně doprovází zběsilý dusot naprogramovaných bicích, bohužel největší sláva NDW je dávno pryč. „Schlaf mit mir“ potěší svěžím rockovějším odpichem a ostřejšími kytarami, děvčatům se valí krev do obličeje a možná i do jiných partií při eroticky vemlouvavém zpěvu Dietera Birra, který je v textu neodbytně láká k první souloži. Od (sic!) přitažlivého čtyřicátníka působí text poněkud nejapně. Úděsný cajdák „Das Marchen“ je vhodný do německých šlágrparád, zde jakoby Puhdys zestárli o dvacet let. Závěr alba ukončuje úryvek instrumentálky „1984“ s přidanou jednou slokou ...
Předchozí deska „Computer-Karriere“ představila pohled muzikantů Puhdys, jak se popasovat s tehdy módním stylem NDW a kouzlením s elektronikou. Oproti tomu tvorba na „Das Buch“ se velmi přiklonila k velmi módnímu synth popu, který okouzlil mnohé art rockové i metalové spolky. Pokud s „C-K“ mířili na cílovou skupinu mužů 25+, tak na „Das Buch“ s většinou melodickým popem to byli spíše vrstevníci kapely kolem čtyřiceti let a něžnější část publika. V přízni rockerů kapelu zachraňovaly přitvrzené a energické koncerty s mnoha staršími hity, nová produkce s poněkud staromódním „Rockerrente“ jim nestačila a velká část se přesouvala k metalovým spolkům. Ani pubescenty nová vlna v „Bauernhochzeit“ neoslovila a tak určitou nesmrtelnost desce zajistila kontroverzní „Ich Will Nicht Vergessen“, mírně patetická „Das Buch“ a několik povedených melodických songů, které evidentně přijala léta budovaná základna fandů, která stárnula společně s kapelou. ... Byť mnohými nostalgiky byla přijímána jako nejlepší deska, posluchači obdivující mnohovrstevnaté texty a energickou muziku byli poněkud rozladěni.
|
