Pokud si projedeme nejzásadnější jména Nové vlny amerického heavy metalu, Lamb of God v žádném případě nesmí chybět. Už téměř čtvrt století se parta z Richmondu drží svého kopyta a na půdorysu groove metalu zdatně udržuje svůj styl…i přesto, že na minulé desce došlo k zásadní změně na postu bubeníka a eponymní album inkasovalo spíše vlažné a průměrné reakce.
Novinka „Omens“ je jednoznačně deskou, která chrlí na věrné fanoušky vše potřebné a nijak zásadně nevybočuje ze zajetých kolejí. Toto tvrzení lze aplikovat v podstatě na jakékoli předchozí album, ale v tomto případě jde oproti minulému pokusu o příjemný návrat ke starým pořádkům. „Omens“ je deska agresivní a čiší z ní správná na*ranost. Randy Blythe tematicky těží z posledních nelehkých let a trefně komentuje složité globální dění. Zároveň se kapela uchýlila ke společnému nahrávání jednotlivých kousků a bubeník Art Cruz už snad konečně zahodil přílišný respekt či ostych z předchozí desky a naplno se adaptoval.
Alfou a omegou byly u Lamb of God vždy kytarové riffy ve spojení se signifikantním Randyho vokálem. Kapela hrne jako buldozer jeden riff za druhým a Blythe nekompromisně plive na všechny strany, a přestože se tady rozhodně nehraje na nic objevného a revolučního, songy „Omens“ nebo „Ditch“ patří k těm lepším v celé diskografii. Navrací se stará dobrá hra s dynamikou a typická výhybka v půlce songu jiným riffem. Za všechny budiž krásným příkladem vygradované mezihry v titulní skladbě, která se navíc může pochlubit poměrně chytlavým refrénem. První půlka desky jednoznačně palec nahoru.
Ve srovnání s minulým albem „Omens“ vítězí co se týče zábavnosti, chytlavosti a instrumentální hravosti. Na posluchače čeká pár příjemných překvapení, ať už zmíníme stopku ve „Vanishing“, hardcore/punk jednohubku „Denial Mechanism“ anebo klamání tělem v „September Song“ s melancholickým intrem a o to pekelnějším závěrem. Přesto se najdou slabá místa a jako celek působí album stále dost monotónně a stereotypně. Zkrátka se od začátku hrne v podobném duchu celých pětačtyřicet minut, tu zajímavějších, tu nudnějších. Velkých překvapení či svěžích postupů se ale nedočkáme.
Pravověrní fandové budou spokojeni. „Omens“ nabízí spoustu osvědčené muziky a byť se řezavé riffy a Blythův vokální projev mohou už leckomu zajídat, objektivně se jedná o velmi slušnou desku, která oproti eponymnímu předchůdci nabízí atraktivnější materiál a variabilnější poslech skrze rafinovanější finesy v instrumentální i skladatelské rovině. A to je na padesátníky s devíti deskami za sebou docela fajn hodnocení.
|
