Pokud existují kapely, které dokáží i po čtyřiceti letech existence přijít s deskou tak silnou, že může konkurovat albům vydávaným v době, kdy byly na svém vrcholu, je to spíše výjimka. Američtí Red Hot Chili Peppers by rádi takovou výjimkou byli, protože už jednou se jim povedl husarský kousek. Dokázali se na konci devadesátých let vrátit ve vrcholové formě s počinem „Californication“, jenž je katapultoval na samotný vrchol popularity, srovnatelným s majstrštykem „Blood Sugar Sex Magic“. I tehdy u toho byl kytarista John Frusciante, enfant terrible kapely, který ji na začátku devadesátých let paralyzoval heroinovou psychózou, a před více než deseti lety ji opustil znovu, tentokrát však z mnohem méně divokých pohnutek. Dnes je zpět a od toho si zbylá trojice Anthony Kiedis, Flea a Chad Smith slibuje návrat do někdejších pozic. Tak jednoduché to není a ani Frusciante není tak elektrizujícím a žhavým kytaristou jako v době, kdy k Red Hot Chili Peppers poprvé (a vlastně i podruhé) nastoupil. Jeho třetí éra je poznamenána celkovým vyklidněním, stárnutím a úzkostlivým hlídáním si svého jistého.
Skutečně vzrušující desku nenatočili Red Hot Chili Peppers už léta. Za poslední opravdové vzepětí je možné považovat megalomanský počin „Stadium Arcadium“, který byl finální nahrávkou druhé Frusciantovy éry. Dvojice desek s nástupcem Joshem Klinghofferem znamenala kvalitativní sestup, jelikož obsahovala nepříliš vzrušující materiál a ukázala, že Klinghoffer byl spíše nájemným kytaristou než právoplatným členem kapely. Když se vrátil Frusciante, čekaly se znovu velké věci. Ty s albem „Unlimited Love“ ze začátku letošního roku nepřišly, kapela v zásadě pokračovala v tom, co dělala s Klinghofferem, přičemž ji symbolizovalo jisté autorské vyčerpání. Frusciantův vklad byl z alba cítit, ale nebyl tak silný a vzrušující jako před lety. Když kapela oznámila vydání letošní druhé desky „Return Of The Dream Canteen“, očekávání bylo logicky menší, protože ohlášení bylo doplněno dovětkem, že novinka pochází ze stejných nahrávacích frekvencí jako „Unlimited Love“.
Nejedná se však o bohapusté vymetení šuplíků. Red Hot Chili Peppers od návratu Frusciantea zažívali umělecký přetlak, který se projevil v nahrání tří hodin materiálu, o jehož kvalitách byla kapela přesvědčena. Když posloucháte „Unlimited Love“ i „Return Of The Dream Canteen“, je jasné, že dramaturgicky pečlivě vážila každý krok, protože obě desky obsahují tu lepší, tu horší místa ve vyváženém poměru. Celkově to na velké vyskakování zase není a megalomanský projekt se jeví jako nabubřelá, částečně polovičatá práce. Jestliže „Unlimited Love“ stálo na pár hitech, které evokovaly časy „Californication“, s „Return Of The Dream Canteen“ je to na chlup stejné. Několik hitů, pár dalších solidních věcí a zbytek v podstatě postradatelných skladeb, které klidně mohly zůstat za dveřmi studia. Silně se vkrádá myšlenka, že kdyby z obou desek Red Hot Chili Peppers udělali jednu, mohlo by se jednat o výrazný zápis do diskografie, možná srovnatelný s „Californication“, možná i s „Blood Sugar Sex Magic“ (ač výrazově je kapela poněkud někde jinde), takhle jde o chybné dramaturgické i producentské rozhodnutí, které jde na vrub kapele i producentovi Ricku Rubinovi.
Povedly se velmi slušné singly „Tippa My Tounge“ a „The Drummer“, z nichž si první bere inspiraci z rapovaných částí dávné „Give It Away“, což tvoří její nejsilnější část, druhá je zpěvná věc, která dokáže pohladit do duši, přesně tak, jak to Red Hot Chili Peppers uměli na přelomu milénia. Této úrovně dosahuje ještě trojice písní, v níž velmi výrazným stylem působí pocta Eddiemu Van Halenovi (s hudbou Van Halen však nic společného nemá) „Eddie“, rozverná „Peace And Love“ se skvěle funkující Fleovou basou, podporovanou Frusciantovými vyhrávkami, a prosluněná „Afterlife“, opět vedená ve výrazném funkrockovém rytmu s výrazným kytarovým sólem. Zbytek je spíše splývající šeď, z níž sem tam vykoukne slušný motiv nebo zpěvný refrén, což je však na pětasedmdesát minut a kapelu tohoto formátu málo. Objevuje se stejný problém jako u „Unlimited Love“. Red Hot Chili Peppers jsou dnes už partou strejců, kterým se sice spolu hraje dobře, ale že by jejich nová tvorba měla někdejší ambice, o tom se mluvit nedá.
Žádné překvapení se nekoná. Deska naplňuje letitou formu, ovšem ne prvotřídním materiálem. Kiedis, Flea, Smith a Frusciante znovu servírují lehce nadprůměrný materiál, jenž těžko fanoušci vymění za monolity minulosti. „Return Of The Dream Canteen“ se neposlouchá špatně, ale toho, čeho by v člověku po jejím skončení zůstalo, mnoho není.
|
