„Vyřiď lidem v České republice, že je to u vás skvělé. Párkrát jsem tam byl, byla to výborná zkušenost a jsou tam naprosto skvělí fanoušci. Všechny je pozdravuju a chci se k vám podívat co nejdříve,“ spontánně vychrlil Vinny Appice, bubeník legendárních Black Sabbath a dlouholetý spolupracovník Ronnieho Jamese Dia. Aktuálně se představuje s novým projektem Scream Taker, s nímž vydal debutovou desku „Kill The Beautiful“. Ta byla základem našeho rozhovoru, A když se naskytla příležitost probrat pár věcí z minulosti, došlo i na Black Sabbath a Dio, kteří nejsou jediným bodem Vinnyho profesního životopisu, ale rozhodně jsou tím nejzářivějším a nejslavnějším…
Co tě vedlo k vytvoření nového projektu Scream Taker?
Kontaktoval mě Jim Crean s tím, že měl napsanou jednu nebo dvě skladby. Já si je poslechl a hodně se mi líbily. Dali jsme jim aranže, já to nabubnoval a znělo to dobře. Tak jsme si řekli, že přidáme ještě nějaké věci, začali jsme na tom dělat a neskončili, dokud jsme neměli hotovou celou desku. Ta je povedená, docela temná, zní trochu sabbathovsky, trochu diovsky.
Spoluhráči v kapele jsou Jim Crean a Steph Honde. Proč oni?
Se Stephem jsme se poznali přes internet, hrál jsem mu na dvou sólových albech. Jim hrál s mým bratrem Carminem, párkrát jsme se viděli na koncertech a já mu nahrál pár věcí na jeho sólové desky. Takže jsme se dali dohromady a vzali to od podlahy (smích).
Album má hodně silný feeling Black Sabbath a Dio. Je to dané tvou osobou nebo je mají v krvi i Jim a Steph?
Oni to mají v sobě taky, oba jsou fanoušci Dio a Black Sabbath. Obzvláště Jim miloval Ronnieho a to, jak přistupoval k melodiím, jeho styl a tak. Vliv těch kapel je jasný, tím, jak psali skladby a temné riffy v Iommiho stylu. Ale nejsilnější je to asi u mě, protože s Black Sabbath i Dio jsem hrál dlouhou dobu. Ten styl miluju, takže mi vyhovuje v něm tvořit.
Velmi mě zaujala Stephova sóla. Souhlasíš se mnou, že je svým feelingem někde mezi Tonym Iommim a Ritchiem Blackmorem?
Každý člověk tam může slyšet něco jiného, ale tady souhlasím s tebou. Steph je vážně skvělý kytarista, talentovaný, dobře zpívá, hraje i na klávesy, baskytaru, dělá doprovodné vokály a píše skladby. Jeho sóla jsou výborná, i když se spíš kloním k tomu, že jsou v Blackmoreově stylu více než v Iommiho. Iommi má hodně specifický a vyhraněný styl, svůj vlastní přístup a tím je jedinečný a neopakovatelný.
Album jste natáčeli během pandemie. Pracovali jste každý zvlášť? Kdo z vás přicházel se základy skladeb?
Základy dělal Steph a Jim, a pak mi poslali, co měli. Bylo to trochu zdlouhavé, ale já jsem dobrý v editování skladeb, takže sem tam něco sestřihnu, ustřihnu nebo přidám. Základ dělal Steph na kytaru, s Jimem vymýšleli vokály, od čehož se skladby odrazily. Já je s nimi dotáhl do konce. Jako producent s námi byl Artie Dylan, což je kytarista, co hrál v kapele, kterou jsme měl s Carminem. Co se týče procesu, tak jsme nahrávali odděleně a posílali si soubory sem tam. Fungovalo to dobře, možná líp, než když pracujeme normálně.
Jim údajně všechno začal poté, co bývalý kytarista Kiss Vinnie Vincent zrušil svůj comeback, jehož měl být Jim součástí. Je to pravda?
Ano. Jim a Carmine, nebo spíš hlavně Carmine mluvil s Vinniem Vincentem o tom, že by dali něco dohromady a když přemýšleli o zpěvákovi, tak Carmine navrhnul Jima. Všechno bylo na spadnutí, ale Vinnie si to rozmyslel. To je u Vinnieho celkem běžná věc.
Jako první singl jste vybrali skladbu „Stone Cold“. Proč ne třeba „Eternity“, která je podle mě největším hitem desky?
Rozhodli jsme se tak, protože jsme měli video, co by na „Stone Cold“ skvěle sedělo, měli jsme ho ještě mnohem dřív než desku. Jeden člen z The Goo Goo Dolls má produkční společnost a s Jimem jsou dobří kamarádi, takže se nám lehce naskytla možnost tohle udělat. Je to o upírech, monstrech, ale zároveň je to hodně vtipné. Vypadá to jako jasný béčkový horor a je v tom kopec srandy. Se „Stone Cold“ to funguje velmi dobře.
V promo materiálech jsem se nedočetl, kdo nahrál baskytaru a klávesy. Mohl bys toto objasnit?
Byl to Steph. Nahrál klávesy, piáno i basu. Kromě toho, že je to skvělý kytarista, hraje ještě na spoustu nástrojů. Ale pokud budeme příští rok chtít hrát živě, tak budeme muset najít basistu i klávesistu. Na desce to takhle fungovalo dobře.
Takže Scream Taker nebude jen studiový projekt?
Ne. Máme plány na příští rok, ale ještě hraju v jiných projektech, takže to musíme všechno rozepsat, rozmyslel a udělat rozvrh. Ale těším se na to, že skladby zahrajeme naživo.
Na albu máte celkem dvanáct věcí. Zbyly vám nějaké, které jste si nechali na druhou desku nebo jste použili úplně všechno?
Použili jsme všechno, co jsme měli. Po tom, co jsme dodělali všech dvanáct písniček, tak nám Jimův kamarád, který pracuje v Deko Entertainment, dal nabídku na vydání a propagaci alba, takže nám nezbylo nic. Ale není pro nás problém něco udělat. Ve chvíli, kdy jsi s lidmi, se kterými jsi už něco udělal a natočil a nejste na tom tak, že si vysloveně nerozumíte, tak tvorba není problém.
Mohl bys vysvětlit texty na albu? Přijdou mi hodně ovlivněné stylem Ronnieho Jamese Dia.
Na tohle nejsem ten pravý člověk. Já na texty vůbec nejsem, ani trochu. Ani v Dio jsem se moc neorientoval v tom, co Ronnie napsal. Já rozumím spíš hudbě, nástrojům, rytmu, ale texty nejsou nic pro mě.
Jak vzpomínáš na chvíli, kdy jsi po albu „Heaven And Hell“ nastoupil do Black Sabbath? Sledoval jsi jejich tvorbu s Ozzym a Billem Wardem?
Nebyl jsem vysloveně fanoušek Black Sabbath, slyšel jsem některá jejich dřívější alba, ale říkal jsem si, že je to na mě až moc strašidelné, moc temné. Znělo to prostě jinak, i jejich jména byla neobvyklá, Iommi, Ozzy Osbourne, zní to trochu výhružně. Nebo Geezer... (smích). Ale pro mě jakožto mladého bubeníka byl rozhodující zvuk bicích a ten se mi vyloženě nelíbil. Byl hrozně suchý, mrtvý. Já mám radši víc energický styl, jaký hraje třeba můj bratr. Když jsem se s Black Sabbath měl potkat poprvé, měl jsem schůzku s Tonym v nějakém hotelu. Přišel jsem tam a Tony mě pozval na příští den do zkušebny. Věřil jsem si, že bych to mohl zvládnout. První jsme hráli „Neon Knight“, kterou jsem moc neznal, ale věděl jsem v jakém je tempu. Je to celkem jednoduchá věc. A všem se zvuk mých bicích líbil, tak jsme začali dělat na dalších skladbách. Za pár dní jsme měli celý set a blížil se koncert na Havaji. Musel jsem se naučit hodně věcí za krátkou dobu.
Co pro tebe znamenala doba strávená v Black Sabbath v období alb „Mob Rules“ i „Dehumanizer“.
Při „Mob Rules“ jsem tam byl celkem čerstvě, ale protože jsem s kapelou dokončoval turné k „Heaven And Hell“, tak jsme se hodně sblížili. Po turné jsme si řekli, že si chvíli oddychneme a pak se sejdeme a začneme tvořit. Bylo to skvělé období, bylo v něm hodně energie. I deska samotná je skvělá, od některých lidí jsem slyšel, že je stejně dobrá jako „Heaven And Hell“, možná i lepší. No a „Dehumanizer“… To bylo o řadu let později, už jsme byli starší a udělali jsme tvrdší desku. Přede mnou na tom dělal Cozy Powell, ale asi to nějak nefungovalo. Cozymu všechno trvalo hrozně dlouho a pak měl nehodu, spadl z koně, takže zavolali mě a věci dostaly spád. Asi deska zněla trochu jinak, ale tehdy míchal kartami grunge, který Black Sabbath zahnal do pozadí. Ale i tak nás to bavilo.
Z Black Sabbath jsi po „Mob Rules“ odešel s Ronniem a založili jste kapelu Dio. Byl sis bližší s ním než s Tonym a Geezerem?
Hmmm, ano… Ronnie a já jsme oba Američani s italskými kořeny, oba jsme bydleli v New Yorku, potom docela blízko sebe v Kalifornii a Tony s Geezerem žili v Anglii. Ne, že bych s nimi neměl společnou řeč, ale s Ronniem nás spojovalo mnohem více. Takže když Ronnie odcházel, měl jsem velké dilema. Začít nový vzrušující projekt nebo zůstat v legendární kapele. Musel jsem se rozhodnout a rozhodnul jsem se pro Ronnieho, založil s ním novou kapelu, která byla skvělá.
V roce 1992 tě Tony Iommi přemlouval, abys zůstal v Black Sabbath. Proč jsi znovu odešel s Ronniem?
V roce 1992 jsme jeli turné k „Dehumanizer“ a na konci měly být dva koncerty s Ozzym, který je chtěl dohrát a pak s hudbou skončit. Tony s Geezerem do toho chtěli jít, takže se sešli s Ozzym. Toho se Ronnie nechtěl účastnit, protože se mohlo stát leccos. Znovu jsem se rozhodoval mezi Ronniem a Black Sabbath. Bavil jsem se o tom s Ronniem, který mi řekl, ať to s nimi dohraju a pak uvidíme, co bude dál. Ronnie byl požehnaný člověk a já nechtěl nechat Tonyho a Geezera čekat. Ale nebylo to, že by mě přemlouvali. Bylo to moje rozhodnutí a bral jsem to jako správnou věc. Jsem rád, že jsem to udělal, protože pak jsme se sešli všichni v Heaven And Hell. Ty dva koncerty Ronnie neodzpíval a místo toho tam s námi byl Rob Halford. Na zkoušku jsme měli jeden jediný den v Phoenixu a šli jsme rovnou hrát.
Zastavil bych se u kapely Heaven And Hell. Myslíš, že se vám albem „The Devil You Know“ podařilo navázat na éru Black Sabbath, v které jsi účinkoval?
„The Devil You Know“ není moje nejoblíbenější album. Věci na něj jsme zkoušeli dohromady, Tony a Geezer přinesli nápady na riffy, Ronnie přidal svoje nápady a šlo se do studia. Já se toho ale neúčastnil, protože to nahráli s automatem. Proto je to pocitově jiné. Dehumanizer má v sobě určitou sílu a surovost, ale „The Devil You Know“ to postrádá kvůli syntetickým bicím, protože to musíš přeprogramovávat, když chceš něco změnit, což tě hrozně zdrží a vyprchá nadšení.
Kdysi jsem četl rozhovor s Tonym Iommim, kde říkal, že se připravovala druhá deska, ale poté, co Ronnie onemocněl, ze všeho sešlo. Co se stalo s připravovaným materiálem?
Byli jsme rozhodnutí, že bude další album, ale nic připraveného jsme neměli. Chtěli jsme dělat turné a další desku, ale Ronnie onemocněl. Prostě se to už nemělo stát.
Hraješ naživo skladby od Dio. Bereš to jako poctu Ronniemu nebo je hraješ hlavně proto, že jsou skvělé?
Je v tom trochu obojího. Rozhodně si tím Ronnieho připomínáme, držíme ho částečně naživu, a pro mě je to o to bližší, že jsem se na těch skladbách spolupodílel. Je to část mojí historie. Lidi věci od Dio milují, spousta z nich byla použita v různých filmech, ve Státech vyšel o Ronniem film, čímž se z těch skladeb stala ještě větší klasika. Je třeba je udržovat naživu a skrz ně i vzpomínku na Ronnieho.
Hrál jsi s řadou muzikantů, že bychom to ani nevyjmenovali, ale přece jen je speciální tvá spolupráce s bratrem Carminem. Byl Carmine tvým učitelem a vzorem?
Rozhodně! Carmine je o jedenáct let starší než já, když jsem vyrůstal, začínal hrát s Vanilla Fudge a měli úspěch. Hráli velké koncerty, byli v televizi a mě bylo asi devět, když jsem se na to všechno koukal a šíleně mě to ovlivnilo. Když se vrátil domů, ukazoval mi věci na bicí a později mi doporučil lekce bubnování, kam chodil, v Brooklynu v New Yorku. Carmine je skvělý chlap, který mě naučil, jak číst hudbu pro bicí, co je důležité a co ne, jak k tomu přistupovat. Když jsem byl malý, chodil jsem na Carminovy koncerty, hrozně mě to inspirovalo, že jsem si říkal, že tohle je naprosto skvělé, a že to chci dělat taky.
|
