Už nikdy se této kapele z Kalifornie nemůže povést tak husarský kousek jako v jejich začátcích, když měla naprosto raketový start s EP „As Ugly As They Wanna Be“ a následně s debutem „America`s Least Wanted“. Tenkrát partu výrostků kritika řadila takřka mezi největší hegemony scény, ať už to byli Guns N`Roses, Metallica, Nirvana či AC/DC, a jejich plakáty zdobily miliony dětských pokojů po celém světě. Vše ale splasklo stejně rychle. Ukázalo se, že kapela není takový zázrak, jak se čekalo díky namakanému debutu, který zacílilo přesně mezi doznívající vlnu glam metalu a startující grungeovou bouři. Další dvě desky „Menace To Sobriety“ a „Motel California“ ji ukázaly v alternativnějším světle, což bylo mnohem méně přitažlivé než spratkovský debut ozdobený hity „Neighbor“, „Busy Bee“, „Everything About You“ a zejména legendárním coverem „Cats In The Cradle“. Prodeje klesaly, Ugly Kid Joe se stěhovali z arén a velkých hal do klubů a následně i do hospod, což vedlo k nevyhnutelnému rozpadu. Ten trval dlouho, přičemž zpěvák Whitfield Crane si na čas dokonce vyzkoušel i místo frontmana u hardcorových Life Of Agony.
To je dnes všechno pryč, vše je zapomenuto v devadesátých letech a Ugly Kid Joe stojí znovu na startovní čáře. Mnohem starší, nemají už iluze o pověstné štěstěně, ani o hvězdné kariéře a vyprodaných stadionech. Dnes se prezentují i naprosto civilní image padesátiletých tatíků, kteří si ještě dokáží spolu zablbnout a zavzpomínat na dobu, kdy si mysleli, že dobyli svět. Do té doby směřují dnešní tvorbu, která nemá esprit tehdejší doby, naléhavost grunge a drzý škleb glamu. Místo, kam dnešní Ugly Kid Joe cílí, je bezesporu debut „America`s Least Wanted“. Ukázali to na minulé desce „Uglier Than They Used Ta Be“, ukazují to i na novince „Rad Wings Of Destiny“, přestože se nedá říct, že by obě postcomebackové nahrávky byly ze stejného těsta. Naznačují jakýsi vývoj kapely, který jde opačným směrem než v devadesátých letech. Jestliže tehdy se snažili znít co nejsoučasněji a chytali se trendů nejúspěšnějších kapel scény, na „Rad Wings Of Destiny“ se kloní spíše k hardrockovým tradicím.
Je to docela nečekané, ale v zásadě přirozené. Jak stárnou, obrací se ke kořenům, kdy jako puberťáci v osmdesátých letech milovali AC/DC či Aerosmith, a tyhle vlivy transformují do současné tváře. Někdy to jde až na hranici únosnosti, když v úvodní „That Ain`t Livin`“ a „Failure“ jsou vlivy AC/DC skoro až na hraně bohapusté kopírky, ale i z této šlamastyky se Ugly Kid Joe povede vybruslit se ctí. Ne náhodou jsou tyto skladby (čest podobně znějící výjimce „Dead Friends Play“) nejméně zajímavé neukazují nic z toho, proč by Craneova parta měla být považována za něco jiného než obyčejnou rockovou formaci. „Rad Wings Of Destiny“ má naštěstí tváří více. Pokud se v úvodu přeneseme přes otvírák a velice nenápaditou, spíše otravnou „Not Like The Other“, rozevře se s „Everything`s Changing“ mnohem zajímavější hudební paleta. Ugly Kid Joe nasazují vážnější výraz, dokonce si pohrávají s folkovými vlivy (nevídané, neslýchané…) a nabízejí skutečně zajímavou a kompozičně dotaženou věc, částečně reflektující náladu zepellinovské „trojky“.
Na tu navazují v mnohem temnější atmosféře i v „Kill The Pain“, v níž Whitfield Crane poprvé na desce ukazuje, proč byl kdysi brán za skvělého zpěváka, o němž uvažovali i Judas Priest. Typickým projevem ale šetří, jako kdyby jeho řezák už neměl potřebnou sílu, což se ukazuje jako mýlka v „Kill The Pain“ (zde připomene projev Iana Gillana z Deep Purple) nebo ve vypjatých pasážích uvolněnější „Lola“. Střed alba, v němž kapela ukazuje jak velice vážnou, tak uvolněnou, ale i typicky ztřeštěnou tvář, je současným vrcholem. K tomu lze připočíst pijáckou countryovkou „Long Road“, což by mohla být odpověď na starou „Mr. Recordman“ z debutu, ukazující vysoce profesionální práci s melodiemi a typicky kalifornskou atmosférou. To stačí na to, aby mohla být „Rad Wings Of Destiny“ považovaná za album zdařilé. Sice nevyrovnané, ale přesto takové, které jménu kapely ostudu neudělá.
Po sedmi letech nabídli Ugly Kid Joe sympatickou nahrávku, která neukazuje jejich nejtypičtější tvář (včetně malého využívání charakteristického Craneova hlasu), ale přesto se nedá mluvit o tom, že by kapela měla autorskou studnici vyprázdněnou. Starým fanouškům připomene doby mládí jen z části, ale dokáže jim odkrýt dosud neslyšené polohy. Potenciál u Ugly Kid Joe stále ještě je…
|
