Architects zažívají velice plodné období. Po loňské desce „For Those That Wish to Exist“ se vydali pokořit dva legendární britské prostory – Royal Albert Hall a Abbey Road. Vznikla tak upgradovaná verze předchozí placky (ve skvělém orchestrálním provedení) a navíc se začaly objevovat singly na další album. Po roce se smečka z Brightonu vytasila v pořadí už s desátou fošnou ve své kariéře.
Zatímco „For Those That Wish to Exist“ byla deska plná klidných a melancholických pasáží, „The Classic Symptoms Of A Broken Spirit“ je experimentálnější, co se týče zvuku. Prim hraje elektronika a čistý vokál, esenciální je vždy refrén. Minulá deska však zvítězila oproti letošní v jedné věci: byla mnohem barvitější a pestřejší. Tady se skoro všechny písně slévají do jednoho táhlého projevu Sama Cartera a stejné písničkové struktury, která se téměř okamžitě oposlouchá.
Díky bohu za jednotlivosti a maličkosti jako je jazzem nasáklá mezihra v „A New Moral Low Ground“, zakončená kvílejícím kytarovým sólem, elektronikou nabušený breakdown v úvodní „Deep Fake“, anebo tvrdá a svižná závěrečná „Be Very Afraid“, která dává vzpomenout na kapelní řádění před x alby. Tohle jsou jen příjemné drobnosti, které vytrhávají z letargie. Album je jinak jako celek fádní, nezajímavé a hrozně prázdné. Desce chybí prvek překvapení a jede se na půl plynu. Tím spíš, když je známo, kolik hráčského a skladatelského potenciálu dřímá v jednotlivých členech kapely.
Architects hledají. Hledají nová témata, nový zvuk, nové uchopení své hudby. Už se nejedná o metalcore/mathcore, ale o jemný a uhlazený elektronický rock, který zasáhne větší masu posluchačů. I ten se však dá napsat a zahrát v atraktivním balení. „The Classic Symptoms Of A Broken Spirit“ je v podstatě čekání na chytlavý refrén či zajímavější mezihru. Tu či onde se posluchač dočká, ale že by to byla zábava, se říct nedá.
Architects se po „Holy Hell“ rozhodli experimentovat a posouvat zvuk a styl jiným směrem. Škoda jen, že to po kapele nikdo nechce. Zlatá éra mezi lety 2014 a 2018 zůstává nedostižena a možná je na čase, aby se britští muzikanti na chvíli zastavili, popřemýšleli nad další etapou své existence a dali si s novým materiálem načas. Podobně smýšlející pokračování v intencích posledních dvou desek by mohlo být hřebíčkem do rakve kdysi kreativní a oblíbené kapely.
|
