Pokud lze na někoho ukázat prstem kvůli tomu, že dnešní Europe nezní jako v dobách trháku „The Final Countdown“, je to kytarista John Norum. Přestože hlavním autorem švédské legendy vždy byl zpěvák a stylový chameleon Joey Tempest, minimálně z posledních tří desek „Bag Of Bones“, „War Of Kings“ a „Walk The Earth“ je jasně cítit, že je pod Norumovým vlivem. Těmito alby se až nebývale silně proplétá kytaristova láska k blues a hard rocku sedmdesátých let, až místy některé skladby připomínají spíše jeho sólovky než by reflektovaly slavnou minulost Europe. Odklon od tvrdšího stylu v polovině osmdesátých let byl jeden z hlavních důvodů, proč Norum v době obrovsky narůstajícího úspěchu „The Final Countdown“ Europe opustil. Europe pokračovali dál v komerčnějším stylu s Kee Marcellem a Norum se na sólovkách věnoval mnohem zemitějšímu hard rocku, než jaký byl obsažen na slavné desce z roku 1986.
Debut „Total Control“ byl trochu poplatný době svého vzniku a dozvukům stylu Europe, ale už na výtečné „Face The Truth“ s hostujícím Glennem Hughesem vytvořil Norum žhavé blues/hardrockové dílo, a na následujícím „Another Destination“ to vše potvrdil v tvrdším a soudobějším stylu, což lze považovat za prazáklad toho, co Europe předvedli na comebackové desce „Start From The Dark“, která Noruma znovu přivedla do lůna kapely. Na sólovou dráhu už nerezignoval a v době, kdy byl znovu členem Europe, natočil další dva sólové počiny. Ty byly jasně stylově vyhraněné a představovaly spíše poklonu starým hardrockovým mistrům. I když se dlouhá léta zdálo, že Norumova sólová kariéra je u ledu, opak je pravdou. Sice v naprosté tichosti, ale přece jen je na světě osmá sólovka „Gone To Stay“. Dílo hodné profesionála Norumova formátu, ale nepřekvapivé…
John se na novince prezentuje z části jako „kytarový hrdina“, který by dokázal točit i instrumentální alba, a z části jako slušný skladatel hardrockových a bluesrockových věcí. Stylově je pevně ukotven a rozkročen mezi současnou tváří Europe a alby „Face The Truth“ a „Another Destination“. Norum neskládá prvoplánové hitovky a když se o to přece jen pokusí v „One By One“ s hostující vokalistou Wig Wam Agem Stenem Nilsenem, nedopadne to moc dobře. Hitmaker nikdy nebyl (v minulosti k tomu potřeboval externí autory nebo Joeye Tempesta, popřípadě Dona Dokkena) a jeho síla spíše tkvěla ve žhavých sólech a zatěžkaných bluesrockových riffech. Těch je zde naštěstí vrchovatě. Nejvíce rezonují skvělou „Terror Over Me“, v níž pěvecké otěže přebral ostřílený Kelly Keeling, jenž Norumovi nazpíval alba „Worlds Away“ a „Another Destination“. Jeho vokální vklad je jedním z nejlepších míst na desce, protože většinu ostatních skladeb (vyjma nevýrazných „One By One“ a „Norma“ v režii Nilsena) si nazpíval John sám, což se nejeví jako nejlepší rozhodnutí.
Jeho netvárný hlas sráží výtečné „Voices Of Silence“, „Calling“, „What Do You Want“ nebo titulní „Gone To Stay“ o úroveň níž a posluchači chybí takový prožitek, který mohl přijít, kdyby vokální prvek svěřil Keelingovi. Jediné skladby, ve kterých Norum jako zpěvák zafunguje, jsou mohutný bluesrockový epos „Sail On“, coververze „Lady Grinning Soul“ od Davida Bowieho (Norumova vokální špička celé desky) a v závěrečné, baladicky předělané „Face The Truth“ (trochu ve stylu Bolinovy éry u Deep Purple) ze třicet let staré stejnojmenné desky. Není to úplně málo, když přihlédneme k faktu, že hlavním Johnovým nástrojem není hlas, ale kytara, ale rozhodnutí neangažovat pro celé album ostřílené pěvce je kontraproduktivní. Ale to Norumovy fanoušky neodradí, protože na tenhle aspekt jsou zvyklí ze všech předchozích sólovek v tomto tisíciletí.
„Gone To Stay“ můžeme považovat za velice slušnou práci, přestože v Norumově portfóliu nebude zaujímat přední pozice, ač se nahrávka dá považovat za typičtější dílo než poslední alba Europe. S přihlédnutím, jak dlouho se na desku čekalo, je opatrné nadšení na místě, a to i s kacířským konstatováním, že Johnovi to na sólové dráze sluší více než v jeho domovské kapele.
|