S norskými Darkthrone to fanoušci nemají lehké. I když se kapela historicky řadí do kategorie pure norwegian black metalu, neboť druhým albem „A Blaze In The Northern Sky“ definovala styl ještě předtím, než vyšel debut Mayhem či Burzum, dlouhá léta je skutečnost jiná, složitější. Tato druhá deska byla úhelným dílem celé scény a dodnes je považována za jednu z nejlepších desek raného skandinávského black metalu, od alba „Total Death“ začala forma kapely až povážlivě klesat. Předchozí díla, zejména „Under The Funeral Moon“ a „Transilvanian Hunger“, splňovala nejpřísnější kritéria a kapela se oháněla spoluprací s Vargem Vikernesem, ale na konci devadesátých let začali Darkthrone působit jen jako slabší odlesk někdejší síly. Bylo jasné, že musí přijít změna, protože při počtu chrlených alb se snadno mohlo stát, že by se Nocturno Culto a Fenriz stali karikaturou sebe sama. Začala epizoda, ve které se další alba pohybovala v mezích crust punku, klasického heavy metalu či thrashe. A toto snažení rozdělilo fanoušky ještě více na dva tábory.
Jak byl pro ně vítaný návrat na albech „Arctic Thunder“ a „Old Star“ ke staršímu znění a znovu se vyhlížel legendární „Záblesk na severním nebi“. Ten nepřišel, kapela se k původnímu black metalu vrátila s výraznými doomovými berličkami, nezaručujícími smršť ze začátku devadesátých let. Co bylo horší, minulá deska „Eternal Hails…..“ ukázala tvůrčí dno kapely. Otazník, který visel nad novinkou „Astral Fortress“, byl veliký. Skutečně na tom jsou Darkthorne tak špatně? Vzpamatují se a vymáčknou ze sebe to, co od nich fanoušci čekají léta? Jistou indicii mohl dát zveřejněný obal, v němž se na zádech bundy chlápka ve sněhu objevila obří nášivka klasického alba „Panzerfaust“. Jenže i ta je poněkud zavádějící, protože klasická blackmetalová vichřice se znovu nekoná.
„Astral Fortress“ je lepší než propadáková „Eternal Hails…..“, ale vyrovnat se letitým klasikám nedokáže. Ne proto, že by na ní chyběl poryv blackmetalového vichru, ale proto, že nový materiál nese stopy bezbřehé nevýraznosti předchozí desky. Dají se najít výborná místa (to minule takřka nešlo) jako úvodní „Caravan Of Broken Ghosts“, nastiňující na samém začátku, o čem deska bude. Pomalé, valící se tempo, velmi dobře známé od Candlemass, je ušpiněno pekelným mourem, ale když kapela trochu zrychlí, nevrací se do blackmetalového hájemství, ale spíše ke svým heavymetalovým počinům. Pomalé tempo nevadí, své kouzlo rozhodně má. Nejvíce asi ve „Stalagmite Neklace“, v níž si Darkthrone vyhráli s aranžemi a do Nocturnových zmučených kytar přidávají tajemně znějící klávesy, čímž dodávají materiálu na podmanivosti a jistém psychedeličnu.
Takřka k dokonalosti své doommetalové snažení dotahují v pekelně těžké „The Sea Beneath The Seas Of The Sea“, která v přímém spojení s „Kevorkian Times“ působí jako stylový vrchol desky. Dokonce se z jejího lůna ozývají odlesky dávného deathmetalového debutu „Soulside Journey“, i když ani o typickém smrtonosném metalu se mluvit nedá, protože finální „Eon 2“ je prošpikována maidenovskými vyhrávkami, z nichž vystřelují typické Nocturnovy riffy. Jste zmateni, jaká vlastně deska je? Trochu rozháraná a chaotická, jak by se na blackmetalovou desku slušelo, zatěžkaná po vzoru předchozích několika alb, více dotažená než minulé album, ovšem pořád postrádající někdejší kompoziční genialitu a nezaměnitelnou atmosféru. Stylově se zaškatulkovat příliš nedá, z různých odnoží extrémního metalu si vyzobává drobečky, které spojuje do výsledné formy. Výsledkem je trochu nekonzistentní práce, která těží ze silné, sklíčené atmosféry, takže celkový prožitek není špatný.
Zdá se, že po „Eternal Hails…..“ se u Darkthrone začíná blýskat na lepší časy. Je docela zajímavé sledovat, kam Nocturno Culto a Fenriz kapelu vedou, protože žádným jejich krokem si nikdy nemůžete být dopředu jisti. Tentokrát je nastaven správný směr, i když pověstných „kdyby“ by se na desce našlo ještě hodně. Uvidíme příště, třeba to klapne na výbornou.
|
