Americký úspěch debutového alba Adriana Vandenberga překvapil. Nečekal, že se z holandské periférie dokáže dostat do zaslíbených žebříčků americké hitparády a pro léto 1982 vytvořit singlem „Burning Heart“ novou senzaci, která měla ambice konkurovat slavným jménům doby. Vše bylo skvěle načasované, vlna disca odezněla, post-punkové a novovlnné kapely přestávaly být v kurzu a do uší amerických posluchačů začala proudit evropská hudba, zejména heavy metal z Velké Británie. Vandenberg svým debutem zamířil přímo doprostřed rockových stylů, takže jej brali jak mladíci, hltající britský metal, pamětníci hardrockové obrody sedmdesátých let, i ti, kteří uznale pokyvovali hlavou nad hity AOR hegemonů Foreigner, Toto nebo Journey. Adrian měl podporu firmy, která si od jeho kapely slibovala novou senzaci. Proto odmítl nabídku Davida Coverdalea, který chtěl Whitesnake, etablované na evropské scéně, proslavit i v Americe a angažmá Vandenberga by pro něho byla trefa do černého…
„David mě oslovil ještě předtím, než naše první album vyšlo,“ vzpomínal v ozhovoru Vandenberg. „Slyšel ho od Atlantic Records a líbilo se mu, jak hraju a jakým stylem píšu skladby. Navrhl mi, ať se k němu připojím. I když jsem byl fanouškem Whitesnake, tak jsem to udělat nemohl, protože jsme měli natočenou desku, na kterou jsme měli smlouvu.“ Přestože se cesty Vandenberga s Coverdalem v budoucnu znovu několikrát střetli, v roce 1982 nebyl pravý čas, aby se Adrian stal členem Whitesnake. Na americkém trhu, kam cílil on i Coverdale, měl díky debutové desce větší úspěch než Whitesnake, takže angažmá by pro něho bylo nevýhodné. Poté, co se „Burning Heart“ umístila na devětatřicátém místě americké singlové hitparády, byla kapela vyslána na turné, na němž vystupovala v předprogramu Ozzyho Osbournea a Kiss, a podle dobových ohlasů se nedá říct, že by ji hlavní hvězdy zastínily. Když debutová deska i „Burning Heart“, prorazily následující rok i v Japonsku, zdálo se, že Vandenberg jsou na nejlepší cestě stát se mezinárodní hvězdou.
Bylo nutné vypravit se znovu do studia, kde se měl úspěch debutu zpečetit. Kapela byla na vrcholu sil, plná entuziasmu z nenadálé slávy a po návratu z cest zamířila do britských Sol Studios Jimmyho Page, aby navázala na předchozí práci. Adrian si byl dobře vědom, že se doba měnila a trend heavy metalu, který byl v roce 1982 směrodatný, začíná pomalu slábnout. Díval se do Ameriky a tam to tak jednoznačné jako na britských ostrovech, kde Nová vlna britského heavy metalu měla pořád obrovskou sílu, nebylo. Viděl, co se děje v Los Angeles, že dvacetiletí výrostci Mötley Crüe, Quiet Riot či Ratt začínají přebírat otěže a slaví ještě větší úspěch než britské heavymetalové party. A do té společnosti chtěl Vandenberg druhou desku zasadit, zejména poté, co celý svět nechápavě sledoval, jak hitparádami k vrcholu letí album „Metal Health“ od Quiet Riot, prorážející milionové mety prodejnosti s nebývalou lehkostí. Vandenbergovi bylo skoro třicet a věděl, že je nejvyšší čas zachytit trend a získat ještě více světské slávy.
Deska „Heading For A Storm“ proto otupuje heavymetalové hroty debutu a sází spíše na rockovější znění, které mířilo do míst, kde slavili úspěch Quiet Riot. Je zde sice "This Is War“, která hodně dluží britské metalové obrodě, ale už otvírák „Friday Night“ naznačoval změnu, která se u Vandenberg udála. Adrianovy kytary nezní agresivně, spíše vytvářejí melodické vyhrávky, než aby se pouštěly do bleskurychlého riffování, celková atmosféra včetně frázování zpěvu Berta Heerinka dostává nádech americké ulice a nočních klubů na Sunset Stripu, které se zdály být pupkem světa. „Friday Night“, následující „Welcome To The Club“ a „Time Will Tell“ zdatně pošilhávají po zvuku Van Halen, čímž album dostává pártyrockovou příchuť, která mu velice sluší. Po čtyřiceti letech může pro mladší posluchače působit trochu úsměvným dojmem, ovšem u pamětníka vyvolá okouzlení, včetně citlivě využitých kláves, které se nestaví do stejné role jako kytary, spíše podtrhují výsledný dojem. Vždyť „Heading For A Storm“ vyšla před „Jump“ a „The Final Countdown“…
Největším trhákem alba je baladická „Different Worlds“, kterou lze bez uzardění nazvat „Burning Heart“ číslo dvě. Jakkoliv „Different Worlds“ chybí moment překvapení, jak tomu bylo u její předchůdkyně, jakkoliv je cítit prvoplánová snaha o další velký hit, o to větší noblesou oplývá. Spojení Heerinkova zpěvu a okouzlující Vandenbergovy kytary vytváří jednu z nejlepších balad první poloviny osmdesátých let. Škoda, že druhá polovina desky je o poznání slabší než první část, ať už se jedná o heavymetalovou „This Is War“, tak o méně výrazné kusy, titulní „I`m On Fire“, „Heading For A Storm“ a „Rock On“. Ty nedokáží dosáhnout úroveň prvních čtyř skladeb a ani závěrečné, svižně energické „Waiting For The Night“, v níž ještě rezonuje heavymetalové hnutí, zejména v dravých kytarách, ale vokální linky hlásí jasnou příslušnost k americkému glam metalu. Jako finální kousek alba působí takřka ideálně.
Grandiózní úspěch debutu se zopakovat nepodařilo. „Different Worlds“ vystřelila do hitparád, ale nestala se v nich takovou trvalkou jako „Burning Heart“. I přes drobný úspěch dalšího singlu „Friday Night“ se album dostalo pouze na 169. příčku Billboardu, což způsobilo zklamání. Nadšení ještě nevyprchávalo, i když bylo jasné, že velká kariéra se pomalu vzdaluje, Navíc zde byl znovu David Coverdale, sledující Adrianovu tvorbu, který přispěchal s další nabídkou na Vandenbergovo účinkování v sílících Whitesnake. I tentokrát jej blonďatý Holanďan odmítl, protože své kapele stále ještě věřil.
|
