„Zpohodlněli jsme a řekli jsme si, že druhé album žádnou propagaci potřebovat nebude. Tím pádem ani spousta lidí nevěděla, že deska vyšla,“ řekl k menší úspěšnosti alba „Heading For A Storm“ Adrian Vandenberg. I takhle lehce se dá zabrzdit či dokonce pohřbít slibně rozjetá kariéra a s holandskou čtveřicí to vypadalo po neúspěchu druhé desky o poznání hůře než v době, kdy „Burning Heart“ vládla hitparádám na obou stranách Atlantiku i Pacifiku. Začínalo docházet ke třenicím, které vyústily ve skutečnost, že si kapela musela hledat nový management, ten původní nebyl s laxním přístupem spokojený a pustil ji k vodě. Usídlila se v Německu, což bylo pro americký sen to nejhorší možné rozhodnutí. Od našich západních sousedů se do Ameriky proráží velmi stěží a jediné dvě kapely, kterým se to povedlo (tedy Scorpions a Rammstein), mohou děkovat velké štěstěně, že se jim takový husarský kousek povedl.
Atlantic nedal od Vandenberg ruce pryč, ale dožadoval se co nejpřesvědčivějšího výsledku, jenž by smazal trochu hořkosti, která zbyla po „Heading For A Storm“. Kapela se nevypravila znovu do Anglie do studií Jimmyho Page, ale zůstala v nizozemské domovině, kde se spolehla na zkušenosti producenta Jaapa Eggemonta, který v šedesátých letech působil jako bubeník u holandské legendy Golden Earring, jež si na konto připsala zejména velký hit „Radar Love“, s velkým úspěchem přepracovaný americkými White Lion. Eggemont se snažil kapele vtisknout co nejmodernější sound a proto se Vandenberg snažil ještě více oprostit od heavymetalových kořenů, ale zároveň trochu potlačil i americké směřování z „Heading For A Storm“, čímž jako kdyby kapela začala popírat svůj vývoj. Objevily se i problémy s novým managementem, který chtěl z Vandenberg udělat evropštěji znějící kapelu, což nebyl záměr, který by kdy prosazoval Adrian. Těmito spory třetí deska „Alibi“ trpí, přestože se nedá říct, že by byla o mnoho horší než dvě předchůdkyně. Právě naopak…
Vandenberg se dnes dívá na „Alibi“ jako na experimentální album, ovšem v krátké diskografii kapely deska žádné velké vybočení nevykazuje. Nemá takovou dravost jako debut, ani není tak okouzlena losangeleskou scénou jako „Heading For A Storm“, ale přece jen řada styčných bodů je společná. Ač se deska rodila v křečích a její příprava si vyžádala nepoměrně více času než předchozí alba, výsledkem není propadák, jak se prezentovalo v době, kdy album vyšlo. Stejně jako předešlá díla, má i „Alibi“ své vrcholy a pády. Nepodařilo se složit takový hit jako „Burning Heart“ a „Different Worlds“, což je možná dané tím, že k pomalejším věcem Adrian začal přistupovat odlišným stylem. Jsou tu ale dvě výrazné, komerčně orientované položky, které dokáží absenci baladického trháku plně vyrovnat - skvělá, ve stylu AOR vedená „Once In A Lifetime“ s propracovanými vokály (o větší košatost pěveckých partů se zasazoval hlavně zpěvák Bert Heerink) a podobně laděná „How Long“, která si bere něco ze světa „Burning Heart“ a „Different Worlds“, ale nedá se mluvit o jednovaječném dvojčeti jako v případě dvou hitů.
Na obou skladbách se ukazuje, že tento směr by mohl být pro Vandenberg záchranou, jejich citlivá práce s melodiemi dodnes nepozbyla svého kouzla a v porovnání s mnohem tvrdšími skladbami září obě skladby z lůna „Alibi“ nejčistším světlem. Nepovedly se zejména věci, kde se zatlačí na pilu, z nichž vyvěrá metalová urputnost, potírající hardrockovou či glam metalovou stránku. Tento nešvar se objevuje na dvou místech a proto jsou „Pedal To The Metal“ a „Dressed To Kill“ jasnou slabinou jinak skvělého alba, které to mohlo dotáhnout v hodnocení až k absolutoriu. Otvírák „All The Way“ zafunguje na výbornou svým pozvolným úvodem, jenž exploduje v klasickou, stadionově laděnou hardrockovou hymnu a uvolněné zpěvné kousky „Voodoo“ a „Alibi“ nezastíraly velké hitparádové ambice. Těch se jim však nedostalo, stejně jako celému albu, jemuž zůstaly žebříčky úspěšnosti po celém světě uzamčené. Jako o dalším vrcholném díle se dá mluvit o závěrečné „Kamikaze“, která jde úplně odlišným směrem a kapela na ni ukazuje progresivní tendence, které vhledem k vybavení muzikantů nejsou vůbec zcestné.
Tři roky od světového úspěchu „Burning Heart“ pro Vandenberg jejich doba skončila. Paradoxně v roce 1985 vydali nejlepší album, které je mírně nevyrovnané (tím trpěly i předchozí desky), ale jeho vrcholy lze pasovat ke klenotům rockové hudby osmdesátých let. Posluchači si však našli jiné idoly a na Vandenberg se zapomínalo. Problémy s managementem, varovný prst vztyčený vydavatelskou firmou a narůstající spory uvnitř kapely naznačovaly jediné. Vše spělo k neslavnému finále. „Měli jsme problémy s Bertem Heerinkem. Byl nespolehlivý, nechodil na zkoušky a měl potíže s alkoholem,“ shrnul konec kapely Adrian. Nechtěl se svým vokalistou spolupracovat, nechtěl už bojovat s managementem a s papaláši z vydavatelské firmy. Ti mu hodili na hlavu dema, které nazpíval nový zpěvák Peter Struyk, jenž nahradil Heerinka a to byla poslední kapka do poháru trpělivosti. „V tu chvíli jsem se rozhodl kapelu ukončit,“ dodal Vandenberg.
Na potřetí vyslyšel volání Davida Coverdalea. Skrz amerického rockového guru Johna Kalodnera dostal Vandenberg lano do obrozených Whitesnake, s nimiž měl zažít největší úspěch své kariéry. Ovšem zlomenina ruky jej vyřadila na nějakou dobu z provozu a tak na slavném eponymním albu z roku 1987 je ke slyšení pouze John Sykes a z následujícího „Slip Of The Tongue“ jen Steve Vai. Přestože se Vandenberg stal Coverdaleovou oporou pro řadu let, jeho hru lze nalézt pouze na mírně rozpačité nahrávce „Restless Heart“ ze sedmadevadesátého. Vše se pohybuje v kruhu a Adrian členem Whitesnake dávno není. Do hry vrátil jméno své někdejší kapely a se zcela renovovanou sestavou natočil před dvěma lety desku „2020“. Od té doby z Vandenberg zmizel zpěvák Ronnie Romero, ale Adrian svou partu s novicem Matsem Levénem udržuje při životě. Nikam nepospíchá, ustál i pokus o znovuobnovení kapely bývalými spoluhráči z osmdesátých let (v roce 2012, bez jeho přítomnosti!) a možná dnes tvoří pátou desku, která bude mít za cíl alespoň trochu připomenout dobu, kdy se z Vandenberg mohla stát rocková legenda.
|
