Free klidně mohli stát vedle Led Zeppelin a Deep Purple jako jedna z největší kapel hardrockového rozmachu konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Mohli být citováni nejen prostřednictvím poněkud už oposlouchané hitovky „All Right Now“…, kdyby vydrželi. Jenže jak to bývalo u jejich vrstevníků, nabytá sláva a přísun peněž vehnal mladé muzikanty do náruče alkoholu a drog, na což se nabalovaly problémy mezi jednotlivými členy, které se dostaly přes únosnou mez, což kapelu zabilo. Po Free za hektickou pětiletku zbylo šest desek, které ukazují nejen jejich vývoj, ale i rozpuk celé hardrockové scény, včetně lákavých odboček do různých hudebních zákoutí. Když zcela zničeni v polovině roku 1973 skončili, uzavřela se jedna ze skvělých epizod ostrovního hard rocku, ovšem bez toho, aby se kapela ještě vrátila zpět na koncertní pódia. Dnes je šance prakticky nulová, polovina slavné sestavy už hraje drsné blues na druhém břehu řeky Styx. Ale vzpomínky zůstávají…
Kořeny Free sahají do poloviny šedesátých let, kdy v britských klubech vystupovala kapela Black Cat Bones, která si pro sebe chtěla urvat kus slávy ze zuřivé beatlemánie, přestože její vyjadřování nejlépe definoval tvrdý rhythm n`blues, více než hitparádové písničkářství Brouků. Základem kapely byl bubeník Simon Kirke a zejména geniální kytarové dítě Paul Kossoff. Druhý jmenovaný byl čím dál nespokojenější s prostorem, který se mu v Black Cat Bones dostával a proto plánoval založení vlastní kapely. Tvrdší, zemitější a kytarovější, po vzoru The Jimi Hendrix Experience. Když pak podle legendy viděl Kossoff v jednom z londýnských klubů jistého Paula Rodgerse zpívat klasiku „Brown Sugar“, byl to okamžik, který se dá považovat za vznik Free. Kossoff Rodgerse oslovil, vtáhl do hry bubeníka Simona Kirkeho a basistu Andyho Frasera, který se k trojici dostal skrze o řadu let staršího bluesmana Alexise Kornera. Ten byl pro mladou kapelu v začátcích velmi důležitou postavou, protože jí nejen poskytl záštitu, ale i ji pojmenoval Free.
Dnes je těžké uvěřit, že všichni členové byli v době, kdy odehráli první koncert (duben 1968) v jedné z londýnských hospod a hned poté začali s natáčením debutové desky, ještě puberťáci. Jestliže Paulu Rodgersovi a Simonu Kirkovi bylo čerstvých osmnáct, tak Paul Kossoff krátce předtím oslavil sedmnácté narozeniny a Andy Fraser dokonce patnácté. A to přitom už předtím byl členem kapely The Bluesbreakers Johna Mayalla. Boyband chtělo by se říct, ovšem na naprosto dokonalé instrumentální i kompoziční úrovni, prakticky na stejné, jako byli jejich souputníci, kteří dávno přesáhli věk dvaceti či pětadvaceti let. Bylo nasnadě, že vydavatelské firmy tušily senzaci, souhra Rodgersova silného hlasu a Kossoffovy geniální kytarové hry byla velmi lákavou investicí. Kapela podepsala smlouvu s pobočkou kolosu Universal Music Group, firmou Island, která je hned vmanévrovala do studia. Přenést sílu živých vystoupení do drážek alba, taková byla hlavní filozofie nahrávky.
A to se v případě „Tons Of Sobs“ podařilo vrchovatě. Kapela na debutu doslova exploduje v bluesrockové extázi, v níž je jasně slyšet blížící se hardrocková bouře. Největší prostor dostává dvojice Paul Rodgers a Paul Kossoff, oba předvádějí symbiózu hlasu a kytary nejvyšší úrovně. Osmnáctiletý Rodgers disponuje natolik silným hlasem, že mu jej záviděla řada starších bluesmanů, zejména ve schopnosti ponořit se do skladby, v níž dokáže citlivě promlouvat nebo naopak napínat svůj vokál skoro až k prasknutí. Není výškařem typu Roberta Planta či Iana Gillana, to větší paletu emocí dokáže nabídnout. Kossoff se naproti tomu prezentuje jako přímočarý střelec, který skladby šperkuje nepřebernými sóly, s jejichž pomocí proplouvá mezi slokami, sázenými Rodgersem. Oba skvěle doplňuje naprosto precizní rytmika, která dává hudbě na „Tons Of Sons“ důležitý, pevně bluesový spodek. A to jak ve dvojici převzatých věcí, tak především v autorských skladbách, v nichž se začínala profilovat budoucí důležitá spolupráce Rodgerse a Frasera.
„Tons Of Sobs“ žádný velký hit nevygenerovala, ale působí úchvatně sevřeným dojmem syrového blues rocku a kapela se dotýká bezmála ve všech skladbách svého vrcholu. Pokud pomineme oververze „Goin` Slow Down“ a „The Hunter“, které zde byly umístěny jen jako výplň (ač své nezpochybnitelné místo na albu mají), jsou všechny ostatní skladby rockovými perlami doby, přestože na věhlas musely počkat řadu let. Dnes můžeme „Worry“, „Walk In My Shadow“, „Wild Indian Woman“, „I`m A Mover“, „Moonshine“ a „Sweet Tooth“ považovat za naprostou klasiku, ukazující nezbytnou lásku ke starému blues, ale zároveň podněcující hardrockovou revoluci budoucích let. Nebyli to pouze Led Zeppelin, kteří dokázali přijít s omračujícím materiálem. Ač byli mediálně mnohem více známí, zejména díky tomu, že vzešli z kultovních Yardbirds, je to debut Free, který první desce Led Zepellin dokáže směle konkurovat. Představuje podobně hranou hudbu, ještě trochu divočejší, špinavější a snad i o fous uvěřitelnější.
Kapela čekala velký úspěch, protože věděla, jaký materiál má v ruce. Ten však nepřišel. Fanoušci ve Velké Británii Free okázale ignorovali a ti se museli potácet po hospodách, kam na ně chodila padesátka lidí. Jenže semínka něčeho velkého byla zaseta. Vydavatelská firma cítila velký potenciál, který chtěla zúročit, takže když nedošlo ke kýženému průlomu s „Tons Of Sobs“, nad kapelou nezlomila hůl a bleskurychle ji znovu hnala do studia.
|
