Album „Tons Of Sobs“ ještě ani nebylo na trhu a kapela chtěla začít natáčet desku druhou. Jak později vysvětlil zpěvák Paul Rodgers, byli nažhavení, měli v zásobě hodně materiálu, který se na debut nehodil, protože byl veden v přísně bluesrockové linii. A tak hned poté, co vystřízlivěli z bujarých oslav Nového roku 1969, nastupovali Free zpět do studia. Tentokrát však nezamířili pouze do londýnského studia Morgan, svou působnost rozšířili o prostory Trident, které jim poskytly větší množství nahrávacích frekvencí. Co se týče skladatelského procesu, už v době tvorby debutu se kapela začínala profilovat směrem, v němž hlavní slovo měl Paul Rodgers s basistou Andym Fraserem, a při skládání materiálu pro desku druhou začínala dvojice platit za hybnou sílu. To se nelíbilo zejména Paulu Kossoffovi, který se cítil být odstrčený stranou, přestože sám s nápady na nové skladby nepřicházel. Atmosféra ve Free začínala houstnout, ovšem ještě to nebylo nic, co by mělo předznamenávat pozdější problémy.
Konec šedesátých let byla překotná doba. Neexistovala žádná globální scéna a vše bylo pečlivě rozdělené na americkou a britskou část. Zatímco v Americe byla v plném rozpuku květinová éra hippies s největšími symboly Jimim Hendrixem, Janis Joplin, The Doors, Velvet Underground, či Jefferson Airplane a festivalem Woodstock, Británie předchozí beatlemánii mazala ze svého povědomí. The Beatles končili, jejich žezlo přebírali The Rolling Stones a v londýnských klubech burácelo těžké blues. To se pomalu skrze mistrovství kytarových hrdinů, kteří se nechtěli spokojit jen s danými postupy stylu, a skrze stále odváženější vokalisty, sunulo k hardrockovému třesku. Free byli znalci poměrů (i když stále je široká veřejnost vnímala jen jako velmi okrajovou kapelu) považováni za jedny z věrozvěstů tohoto rozbřesku díky žhavému debutu „Tons Of Sobs“. Jenže kapela tuto roli příliš nectila. V nových skladbách, které dávala do uceleného tvaru takřka hned po nahrání debutu, si vytyčila poněkud jiný směr. „Bylo by jednoduché pokračovat v tom, co jsme udělali na debutu, ale mi jsme cítili i jinou uměleckou rovinu,“ řekl k přerodu Paul Rodgers.
Důvod byl jednoduchý - skladatelská symbióza mezi Rodgersem a Fraserem, zatímco debut stál zejména na sólové kytaře Paula Kossoffa a jeho bluesových nápadech. Rodgers a zejména Fraser byli muzikanty z poněkud jiného těsta než jejich dvorní kytarista. Pošilhávali po tom, co se stále ještě odehrávalo v Americe, po náznacích květinové alternativy na britských ostrovech, kdežto Kossoff byl tvrdý zastánce bluesových tradic. Jak otěže přebíral zpěvák s basistou, měnila se i hudba. Na druhé desce, ponechané lapidárně bez názvu (že by to bylo míněno jak symbol nového začátku?) jeho sóla postupně mizela a vládu přebíraly spíše folkové vlivy, tolik symbolické pro americkou kulturu šedesátých let. Starý blues neskončil v propadlišti dějin, jen je maskován za tyto tendence, které nebyly proti srsti jen Kossoffovi, ale i bubeníkovi Simonu Kirkemu.
Jaké to bylo pro fanoušky překvapení, když deska „Free“ v říjnu 1969 vyšla a reagovala na to, co v Americe po srpnovém vražedném řádění Rodiny Charlese Mansona a následné smrti Jimiho Hendrixe a Janis Joplin, takřka leželo v troskách. Najednou Free nebyli moderní, zahrávali si s důvěrou starých příznivců, kteří od nich znovu chtěli slyšet plnokrevný blues rock. Je nutné přiznat, že deska není špatná, obsahuje řadu velmi dobrých skladeb, ovšem moment, kdy byli Free považováni za energickou, živelnou mašinu, mizí. Jde se spíše směrem, který by mohl lahodit uchu komerčněji založeného fanouška, jenže ti Free eště neregistrovali. Přitom „Trouble On Double Time“ (jediná, která nese skladatelský otisk Paula Kossoffa) je lahůdková záležitost, v níž dokáže dominovat jak kytarista, tak zejména rozpínající se tvárný Rodgersův hlas. Píseň je pravděpodobně nejsilnější spojkou s debutem, přestože není typem skladby, který by mohl stát na první desce.
Velice přesvědčivá je úvodní „I`ll Be Creepin`“, v níž je dominantním nástrojem Fraserova baskytara, které, v takřka tanečním rytmu, dělá Kossoffova kytara jen křoví. Skladba má nápad, výbornou melodii a je v ní přesně ten prvek, který jí nedovolil úplně zestárnout ani po více než padesáti letech. Horší však je, když kapela podobný vzorec zopakuje i v následující „Songs Of Yesterday“, v níž už popírá vlastní kořeny. To se děje i v baladické „Lying In The Sunshine“, ale v ní alespoň zafungoval skladatelský génius vůdčí dvojice a kompozice nabízí kromě Rodgersova podmanivého hlasu i nakažlivě tajemnou atmosféru. A opět… Když se kapela pokusí o podobný recept v „Mouthfull Of Grass“, už to funguje o poznání méně. A jak postupuje stopáž desky, je z ní cítit spěch, v jakém vznikala… „Woman“ zní, jako kdyby byla vyřazena z debutu coby kompozice zcela nenápadná, a závěrečná, psychedelicky folková „Mourning Sad Morning“ už natolik vybočuje z konceptu, že by ji bylo možné skousnout snad jen jako bonus. Druhou stranu zachraňuje velice slušná bluesrockovka „Broad Daylight“ i baladická „Free Me“, i když ani v nich se kýženého výsledku kapele nedaří zcela docílit.
Album „Free“ jako úkrok stranou nevyšlo podle představ. Kapela nedosáhla ani vytouženého úspěchu. Ač své kvality nepostrádá, deska se krčí na chvostu diskografie, přestože se jí postupem let podařilo získat řadu zastánců. Situace je podobná jako u zeppelinovské „trojky“, která vyšla o rok později, a pro kapelu také znamenala krok do slepé uličky, z níž bylo třeba znovu vycouvat. Možná si prostřednictvím „Free“ Rodgers s Fraserem vyzkoušeli svůj pokus o průlom v Americe, ovšem ten nevyšel ani tentokrát. Náplastí jim mohlo být, že si jich přece jen začínalo všímat domácí publikum. Pomaloučku, polehoučku, ale přece jen…
|
