Genderově vyrovnaná čtveřice muzikantů z amerického Colorada Dreadnought může znít pro našince neznámě, ale kapela existuje již deset let a má na kontě pět desek. První, čím letošní „The Endless“ upoutá, je nádherný obal. Krásná, ale kosmicky hororová kresba budí dojem, že budeme mít co do činění s něčím extrémně temným a zlověstným. Ano i ne. Dreadnought umí být temní a extrémní, ale jsou především progoví.
Album obsahuje šest skladeb na ploše čtyřiceti minut, což není málo ani hodně. Některé položky sahají k devíti minutám, jiné mají kolem šesti. Každopádně mají Dreadnought čas rozvíjet silnou atmosféru. Začátek desky je velice mírný a klidný. Vévodí mu hladivý a příjemný dívčí zpěv. Jenže Dreadnought jsou i o extrému a tak najednou přijde metalový útok v podobě pomalejšího black metalu a dívčího growlu. Kapela některými pasážemi a kombinací ženské něhy a agresivity připomíná Obscure Sphinx nebo Todtgelichter. Jenže následují motivy jak vystřižené ze starších alb Opeth.
Hudba je zamyšlená a uklidňující. Klidné a hloubavé pasáže mají velký prostor a o něj se dělí dva ženské hlasy. S nimi v dalších skladbách kontrastují momenty, kdy muzika akceleruje a přelije se k extrémnímu metalu. Je to povedené, ale zároveň to posluchač v každém songu čeká. Sem tam ale překvapení přijde. Třeba v „Midnight Moon“, ve které se muzika zlomí až někam k avantgardě a na chvilku jako by se na desku připletla Björk. Zaujme rovněž výrazná a zneklidňující baskytara.
Ačkoliv se Dreadnought daří čarovat s atmosférou a navozují náladu, ke které skvěle pasuje obal desky, tak jsou mnohdy skladby příliš prodlužované a snesly by malé zkrácení. K atmosféře přispívá i poněkud archaický nečistý zvuk, který nechává vyniknout nástroje i zpěv, ale je osvobozen od mnohdy přehnaně vypiplané produkce, kterou můžeme znát od známějších skupin. Fanoušci progresivního metalu si budou užívat skvělé využití kláves a výborný zpěv obou slečen.Hudba osciluje od temnoty přes klid až hypnotizujícím psychedelickým plochám, které vás zanesou kamsi jinam.
Trochu zklame, že je deska zakončena nejminimalističtější skladbou. Dlouhou dobu je až moc klidná a něco se začne dít až v závěru. To kapela přijde s takřka trip hopovými beaty. Jistě to byl záměr přijít s takto zasněným kouskem až na konec, přesto se vkrádá pocit, že toho klidu je až moc.
„The Endless“ je zajímavá, osobitá koncepční deska, v níž nejde vyloženě o epický příběh (i když úvod v postapokalyptické krajině epicky působí), ale o zamyšlení nad světem, nad tím, jací jsme jako lidé a jak se vymanit ze začarovaného kruhu opakování chyb. Ačkoliv neobsahuje žádný hit, dokáže vás nalákat na další poslechy. Nabízí něhu, krásu, ale i temnotu a tvrdost. Místy je avantgardní, především se však drží progresivního rocku či metalu. Black metalové pasáže jsou povedené a vítané, nicméně působí mnohdy předvídatelně. I když album není dlouhé a má rozumnou pasáž, jednotlivé songy by klidně mohly být kratší a nedá se říci, že by deska neobsahovala žádnou vatu. Jedná se o velice dobré progresivní album, které není na pohodový nenáročný poslech a potěší především ty, co hledají něco silně atmosférického a zasněného.
|
