Atmosféra byla napnutá jak struna Kossoffovy kytary. Když Free nakráčeli naposledy do studia, chyběl muž, který zvuk kapely kdysi svým nástrojem definoval – kytarista Paul Kossoff. Místo něho s kapelou začal natáčet W. G. „Snuffy“ Walden, od něhož si Paul Rodgers a Simon Kirke slibovali profesionální a rychlou spolupráci. Jenže duch kapely byl pryč. Kossoff, vědom si toho, že jeho pozice je ohrožena, zahlásil návrat a nakonec na šesté desce začal pracovat také. „Paul ale Snuffyho nenáviděl. Bral ho jako někoho, kdo mu bere jeho místo,“ podotkl Rodgers, jenž musel na nátlak okolí ustoupit a neurotického Kossoffa znovu plně začlenit do tvůrčího procesu. Waldenův příspěvek však zůstal a na albu, kterému se dostalo pojmenování „Heartbreaker“, se objevuje rovněž. V menší míře než Kossoffův, ale přece jen.
Na to, v jaké se nacházela kritické situaci, je trochu s podivem, že se kapela dokázala vybičovat k památnému a legendárnímu výkonu. „Heartbreaker“, vydaná v lednu 1973 představuje vrchol tvorby a přesně naplňuje frázi „to nejlepší nakonec“. Je to úžasná deska, u které si ani nevzpomenete na to, že kapele chyběl druhý tvůrčí mozek, Andy Fraser. Paul Rodgers a klávesista John „Rabbit“ Bundrick přišli s tolika zásadními nápady, že dokázali zastínit i slavný počin „Fire And Water“. Jdou na to trochu jiným způsobem, než bylo zvykem, mírně se vytrácí bluesová složka, jež je nahrazována něčím, čemu se začalo říkat AOR, ale z alba je slyšet skladatelská vyspělost a vysoká instrumentální dovednost. Tu povýšil na další úroveň i producent Andy Johns, který měl zkušenosti s prací pro Led Zeppelin a The Rolling Stones a v dalších letech si udělal jméno podpisem pod alby Van Halen, Cinderelly, Bon Jovi, L.A. Guns či Roda Stewarta.
Zásadní je nejen to, že „Heartbreaker“ obsahuje druhý největší hit Free a nejlepší skladbu „Wishing Well“, ale i to, že ostatní materiál dokáže tomuto monolitu zdatně konkurovat. Nejvíce je to znát v titulní titánské bluesové kompozici po vzoru Led Zeppelin, která je vrcholnou chvilkou jak pro Rodgerse, tak Kossoffa, a ukazuje, jak civilizovanou tvář starého blues byli Free schopni zahrát. Zde sedí každá nota, každý tón Kossofovy kytary, každá melodie Rodgersova vokálu. Skvěle tato věc, opatřená vznešenou atmosférou, kontrastuje k odlišným náladám další výtečné skladby „Come Together In The Morning“, do níž pronikají vlivy, které měly být v pozdních sedmdesátých letech charakteristické pro novou Rodgersovu kapelu Bad Company. Podobně silnými skladbami se to jen hemží. Lahůdkové kompozice se nabízejí pod názvy „Travellin` In Style“, „Muddy Water“ či „Seven Angels“ a shrnují, o čem kapela ve své nejlepší chvilce byla. V poslední jmenované skladbě dojde k památnému okamžiku, na jediném místě alba můžeme slyšet jak Kossoffovu, tak Waldenovu kytaru. Jinde má navrch Kossoff, který natočil první polovinu alba (včetně trháků „Wishing Well“ a „Heartbreaker“), Walden je podepsán pod dvěma nejméně výraznými položkami „Common Mortal Man“ a „Easy On My Soul“. I ty mají dostatečnou sílu na to, aby si své místo na klenotu "Heartbreaker“ obhájily.
Ač je „Heartbreaker“ jedním ze zářivých momentů rockové historie, jednalo o labutí píseň. Albu bylo dopřáno velkého úspěchu, hnalo se vzhůru hitparádami v Británii i v Americe, ale kapele už nebylo pomoci. Problémem byl znovu Paul Kossoff, který musel být po několika katastrofálních vystoupeních na americkém turné požádán, aby znovu nastoupil do léčebny, protože drogy jej naprosto vyřadily z normálního života. Jako náhrada byl zvolen Wendell Richardson z kapely Osibisa. Ukázal se být špatnou volbou a proto byl požádán, aby na konci turné Free opustil. To byl konec. Plné zuby toho měl Rodgers. Nechtěl ve Free pokračovat bez Frasera a Kossoffa. Odolal volání z tábora Deep Purple, kam jej Ritchie Blackmore chtěl dosadit jako náhradníka za Iana Gillana, aby toto místo obsadil v podstatě Rodgersův vokální klon David Coverdale. Zpěvák sebral bubeníka Simona Kirkeho a s ním postavil základ kapely Bad Company, s níž brzy oslavil (zejména v Americe) úspěch, o kterém se mu s Free ani nesnilo.
Basista Fraser nejprve dal dohromady kapelu Sharks, kde se věnoval jemnější muzice než ve Free a skončil na sólové dráze se silným funkovým cítěním. Dnes bohužel není mezi živými, přišla si pro něho v roce 2015 dáma s kosou, poté, co utrpěl zdrcující infarkt, jemuž předcházela řada letitých zdravotních problémů, včetně nákazy virem HIV. Ještě tragičtější byl osud Paula Kossoffa. Ten se po faktickém vyhazovu od kapely stáhl do úplné samoty. „Vůbec nevěděl, že Free neexistují. Zdrtilo ho taky to, že s ním v Bad Company nepočítáme,“ řekl Rodgers a jedním dechem dodal, že Kossoff byl příkladem tragicky zmařeného geniálního uměleckého talentu. Šlo to s ním z kopce velmi rychle. Nejprve utrpěl srdeční zástavu po aplikaci většího množství heroinu. Lékaři jej ještě přivedli zpět na svět, ale jen jako lidskou trosku, které selhávají životně důležité orgány. Byl proto zázrak, když se ještě v roce 1975 dokázal vrátit s kapelou Back Street Crawler skoro ve stejné tvůrčí formě, ve které se nacházel s Free.
Datum 19. března 1976 zůstane v rockové historii zapsané černým písmem. Ten den Paul Kossoff letěl z Los Angeles do New Yorku. Během letu vypil pět skleniček whisky a poté se mu udělalo špatně. Ty pocity znal, nepřikládal jim zprvu větší význam. Vše se zhoršovalo, netrvalo příliš dlouho a kytarista upadl do bezvědomí. Masivní infarkt si vybral oběť nejvyšší. Kossoffovo bezvládné tělo pak vynesli z letadla a přivolaný lékař konstatoval smrt. V tu chvíli skončila nejen kariéra Back Street Crawler, ale i jakékoliv naděje na to, že by se Free někdy mohli dát dohromady. Zůstalo po nich šest desek, pár divokých let, hrstka hitů a zejména vzpomínky na dobu, kdy celá rocková generace začínala vydávat přelomová díla, čímž si vysloužila nesmrtelnost. Ta i přes řádění smrtky po právu náleží i této kapele…
|
