Přestože někteří bývalí členové Olympicu už byli na pravdě boží, rok 2013 existencí kapely zamával skutečně tragickým způsobem. Krátce po koncertu v Karlových Varech se udělalo špatně bubeníkovi Milanovi Peroutkovi a přestože se zúčastnil autogramiády, rána druhého dne se nedožil. To pro Jandovu kapelu byla obrovská rána, coby nejmladší člen kapely Peroutka ještě nestihl ani oslavit padesáté narozeniny. Chvíli to vypadalo, že jeho skon mohl kapelou zamávat do té míry, že by uvažovala o ukončení činnosti, nakonec k tomu nedošlo. Petr Janda měl rozpracovaný megalomanský projekt „Souhvězdí“, který se rozsahem měl rovnat slavné trilogii ze začátku osmdesátých let. Bylo proto nutné najít nového bubeníka, jímž se stal Martin Vajgl, čtyřicetiletý střelec, který měl za sebou účinkování v kapelách Vltava, -123 minut, Wanastovi Vjecy či angažmá po boku Luboše Pospíšila, Kamila Střihavky, Michala Pavlíčka či Oskara Petra. To byl pro Jandu dostatečně odpovídající životopis pro to, aby dal Vajglovi důvěru a on se stal kmenovým hráčem kapely.
Projekt „Souhvězdí“ se skutečně objevil jako trilogie v letech 2013 až 2015, ovšem jeho dopad nebyl (ani nemohl být) tak velký jako tomu bylo u „Prázdnin na Zemi“, „Ulice“ a „Laboratoře“. Doba byla jinde a materiál na všech třech albech (nejlepší bylo první „Souhvězdí šílenců“) byl o poznání slabší než na staré trilogii. Alba vykazovala sestupnou tendenci, takže když vše došlo do závěru, bylo nadmíru logické vykročit na novou cestu. Pokolikáté už? Bylo třeba hledat nové téma. To přivál sám čas. Olympic dospěli do roku 2018, byli letitým standardem české scény, největším inventářem, protože od vydání debutové desky „Želva“ uplynulo rovné půl století, a to je doba v životě rockové kapely takřka nemyslitelná. I když si Janda a spol. výročí „Želvy“ připomínali, nezapomněli dodat, že její vliv a odkaz nejlépe dokáží uctít novou hudbou. Takovou, která by mohla ukazovat spojitost s padesát let starou deskou.
Ta byla jasná hned ve chvíli, kdy kapela ukázala obal nové desky „Trilobit“. Základem se stala dávná kresba Jana Antonína Pacáka, která zdobila „Želvu“, tentokrát místo oblíbeného strunatce se na přebalu vyjímal pravěký členovec. Ráz původního díla byl však pečlivě zachován. Trochu jiné už to je s hudební náplní. Jen blázen by mohl čekat, že se Olympic vrátí k prapůvodnímu výrazu, tolik symbolickému pro „Želvu“. Padesát let je padesát let a scéna (a samozřejmě i Olympic), se změnila takřka k nepoznání. Zůstalo jediné. Charakteristický Jandův hlas, ač léty poněkud hrubnoucí a jeho typická písničkářská forma. Ta je i na „Trilobitu“ přizpůsobena současnosti, nesnaží se vytvářet iluze konce šedesátých let. I bez toho je závan nostalgie silný, podobně jako na albu „Dávno“, které svedlo dohromady nejslavnější sestavu. Z té je zde, kromě Jandy, zastoupen pouze basista Pavel Chrastina v roli textaře závěrečné věci „Máš to těžký“, která díky jeho stylu ukazuje k začátkům Olympicu.
Je možná trochu zarážející, že Janda k tvorbě alba nepřizval někdejšího kytaristu Ladislava Kleina a místo něho se v roli hostů objevují dva Američané, kytarista Alek Darson a klávesista Eren Basbug. Ti dali největší otisk úvodní skladbě (po zajímavém intru „Trilobit“) „I`m Fine“, jež se pyšní tvrdými kytarovými riffy, jako kdyby se jednalo o předstupeň k tomu, co Olympic vytvořil o dva roky později na zatím poslední nahrávce „Kaťata“. V tomto směru jde skladba nejdál, ač se v podstatě nejedná o vrchol alba, i když ji zdatně konkuruje mnohem silnější „Setkání“ či hardrocková „Nedáme se“. Obě věci lze považovat za to výraznější, co „Trilobit“ nabízí, i když se v nich nehraje na nostalgickou strunu jako na jiných místech. Výrazněji je starý duch Olympicu cítit ve výtečných kompozicích „Krásná“, „Ještě jednou chtěl bych býti klukem“ a „Víla“, což jsou nejlepší věci, které deska nabízí. Jsou tu i kompozice, které se za povedené dají počítat jen stěží (nezaujme například Jandova milostná zpověď „Jsi moje“ nebo nevýrazné „Hrej“ či „Hit nebo život“), ale pozitiva převažují.
Díky mírně zaprášené atmosféře má „Trilobit“, více než se „Želvou“, spojnici s deskou „Dávno“, i jí částečně (ne tak silně jako na „Dávno“) prostupuje nostalgie, při které lze se slzou v oku vzpomínat na staré časy, na dobu mladického nadšení. Tentokrát jí Janda nepodléhá jako na „Dávno“ a díky tomu „Trilobit“ zní mnohem živěji než album z roku 1994, což se jeví jako velká deviza. Až tak velká, že se dá mluvit o tom, že v době vzniku se jednalo o nejsilnější nahrávku, s jakou Olympic přišel od dob sametové revoluce, po které zažil nečekaný kvalitativní sešup. „Trilobit“ kapelu nedokázal vrátit do nejslavnějších časů, protože jí chyběl moment překvapení jako na „Želvě“, „Prázdninách na Zemi“ nebo „Když ti svítí zelená“ (abychom vyjmenovali nejzásadnější počiny), takže deska jen naplňuje předem danou formu. Ovšem nečiní tak rozhodně špatně.
Letos se Olympic dožil šedesátky, ovšem už bez účasti klávesisty Jiřího Valenty, pro něhož byl „Trilobit“ posledním albem, na němž se podílel. Následujícího roku muzikant oznámil, že ze zdravotních důvodů musí členství v kapele ukončit, ač hudby se zcela nevzdal a dnes působí v kapele Blastery. Olympic spustil velký konkurz, z něhož nejlépe vyšel Pavel Březina, který dosud své muzikantské schopnosti utápěl v podřadných kapelách typu Argema či Vivien, ale dokázal zazářit i v bluesrockové formaci Old Dogs. S ním Olympic před dvěma lety vydal nebývale odvážné a tvrdé album „Kaťata“, jemuž půdu připravil v jistých částech právě „Trilobit“. I to svědčí o tom, že kapela se ještě nechystá do zaslouženého důchodu, ač by na to měla nárok více než kdokoliv jiný. Mít na kontě první hit ve chvíli, kdy na filmovém plátně poprvé padl Vinnetouův poslední výstřel, tomu se říká unikát…
|
