Australská kytaristka Orianthi už nějaké jméno ve světě má. I když start velké kariéry byl docela smolný, než se stačila rozvinout spolupráce s Michaelem Jacksonem, zhatila ji smrt Krále popu. Jenže to se ukázalo být odrazovým můstkem pro další činnost, další léta Orianthi strávila po boku Alice Coopera, kde si jí všiml rockový svět. A tam je tato zpěvačka a kytaristka jako doma. Následovala spolupráce s (tehdy) životním partnerem, bývalým kytaristou Bon Jovi Richiem Samborou, jejíž výsledkem bylo přesvědčivé album „Radio Free America“ projektu RSO. Dnes se Samborou nežije, ovšem to, jakým způsobem ji legendární muzikant naučil rockovému kumštu, je pro k ní k nezaplacení. Proto jsou její pozdní alba propracovanějšími a kvalitnějšími díly než kousky z úsvitu kariéry, kdy hledala sama sebe. Dnes stojí pevně na vlastních nohách a přesně ví, jak má dobrá rocková deska znít.
Jestliže na minulém albu spolupracovala s Nikkim Sixxem a Martim Frederiksenem z tábora Mötley Crüe, letos jí parťáka ve skladatelském procesu dělá Jacob Bunton, někdejší člen kapely bývalého bubeníka Guns N`Roses Stevena Adlera a lídr party Lynam. Bunton má oproti Sixxovi a Frederiksenovi modernější rukopis, což se na novince „Rock Candy“ částečně projevuje, ale jeho vliv není až tak zásadní. Orianthi si vytvořila vlastní tvář, která není dána jen jejím hlasem a zvukem kytary, ale především kompozičním stylem. Je znát (pravděpodobně už trvalé) ovlivnění rukopisem Richieho Sambory a proto na nové desce objevíte silné vlivy klasických Bon Jovi a skrze celé album rezonují ozvěny projektu RSO. Oproti němu „Rock Candy“ není tak prošpikovaná bluesovými prvky, je dravější, dalo by se říct popmetalovější, ale stejně je z ní znát, že je tvořena z podobného těsta.
Formálně je deska dokonalá a je tvořena přesně podle mustru velkých alb osmdesátých let (zvukově sleduje současné trendy), opatřena nákladnou produkcí a s armádou najatých producentů a externích autorů. Dnes se točí jinak, takže iluze „drahé“ desky se dá vytvořit i v maličkém domácím studiu. Nejdůležitější je výsledek a ten je přesvědčivý. S povděkem lze kvitovat, že Orianthi nesklouzla k tomu, aby tvořila album po vzoru kytarových hrdinů a šesti strunám podřídila celkové vyznění. Důraz se klade na kompozici, na melodické linky, dravá kytarová sóla a mazané aranžerské nápady. Ač „Rock Candy“ čerpá z dávno vymyšleného a nenabízí nic objevného či dokonce průkopnického, má velkou devizu v tom, že se dobře poslouchá. A je jedno, jestli Orianthi zvolí cestu klasického hard rocku a pop metalu nebo uhne směrem k blues, či se nechává unášet modernějším zvukem s vlivy elektronické hudby. Vše je dobře promyšlené…
Svou roli mají intro i outro „Illuminate“, které album ohraničují a zejména ukazují Orianthi jako všestrannou kytaristku, pohybující se od éterických zvuků až po progresivnější vlivy. Mezi nimi se nachází devítka skladeb, vykazujících značené hitové ambice. Největší má pravděpodobně „Living Is Like Dying Without You“, v níž se ke slovu dostanou akustické kytary a blues/countryové vlivy (znovu vliv Sambory), jež skladbu házejí do ranku klasického amerického písničkářství. Ve svém stylu stojí na albu osamocena, o to více je působivá. Z ostatních kousků zaujme vhodně zvolený singl „Light It Up“, který má potřebné parametry k tomu, aby se mohl stát stadionovým hitem podobně jako „Getting To Me“, i poněkud členitější, ale stále ještě dostatečně energická „Fire Together“. Tyto skladby lze nazvat nejtypičtějšími, nejhitovějšími a nejrockovějšími. Ostatní se rozptylují různými směry, kde jim to sluší tu více, tu méně. Za zdařilou lze považovat polobaladu „Where Did Your Heart Go“, ač si pokradmu bere inspiraci u současných post-grungeových nálad. Vydařila se „Witches & The Devil“, jenž překvapivě pošilhává po riffech Black Sabbath a za velmi slušnou lze považovat i „Red Light“ s úklonem ke klasickému heavy metalu osmdesátkového střihu. Jstliže zbylé položky „Void“ a „Burning“ jsou nejméně vydařené, ani v nich se nejedná o vyložený průser. Jen jim nesluší silný Buntonův vliv, který je žene až moc do stylu Lynam na poslední desce „Bombshell“.
Jestliže minulá deska „O“ byla s třináct let starou „Believe“ považována za nejlepší předloženou práci kytaristky, zde je vše o kapánek přesvědčivější. Orianthi je na správné cestě. Zdá se, že s každým dalším albem vyspívá, kompoziční schopnosti pečlivě vybrušuje a našla si parketu, na které je její hudba v nejlepším rozpoložení. A nepotřebuje k tomu berličky Sambory, Coopera či nebohého Jacksona.
|
