Přestože Marco Mendoza nejslavnější éru hard rocku a heavy metalu aktivně nezažil, dnes je jedním z viditelných matadorů scény, který spolupracoval s kde kým, od největších jmen až po kapely lokálního významu. Od roku 2000 si na konto připsal dobrou třicítku alb, což svědčí o jeho vytíženosti a invenci. Není to jen o počtech. Mendoza nikdy neslevil z jisté kvalitativní úrovně a i když netočil alba, která jsou předurčena stát se klasikou, jisté je, že každá deska, na níž se podílel, kvalitu má.To je i případ jeho sólové kariéry, která v posledních letech jede paralelně s Mendozovou účastí na různých projektech, ať už to byli Black Star Riders, The Dead Daisies, či v současné době superskupina Iconic, ve které Mendozovi dělá společnost kytarista Whitesnake Joel Hoekstra, frontman Stryper Michael Sweet, někdejší bubeník Ozzyho Osbournea a dlouholetý člen Whitesnake Tommy Aldridge a zpěvák Nathan James. S albem „New Direction“ ale nese Mendoza kůži na trh sám…
Když se řekne jeho jméno a zmíní se skutečnost, že právě vydal novou sólovku, zasvěcenci vědí, oč se bude jednat. Seznam umělců, s nimiž Mendoza kdy spolupracoval, je úctyhodný. David Coverdale, Ted Nugent, Neal Schon, John Sykes, Bill Ward, George Lynch, abychom zmínili ty největší. A v duchu hudby těchto mohykánů vede Mendoza svou sólovou kariéru. Tam je svým pánem, ale je znát, že jeho hudební srdce bije pro starý, poctivý hard rock, ač spíše amerického střihu, v němž největší vliv fouká z krajin Bílého hada. Hudba Whitesnake z éryod alba „Slide It In“ po „Slip Of The Tongue“ je nejdůležitější pro „New Direction“, přestože se nedá říct, že by Mendoza tvořil vlastní kopii Coverdaleovy party. Jen jejich hudbu má v krvi víc než jakoukoliv jinou. Posluchač má znovu co do činění s plnokrevným hard rockem, v němž se objevují mírné vlivy blues, a je předkládán s grácií amerického fráji osmdesátých let.
Pro fanouška žánru je „New Direction“ v podstatě nutností, kromě stylově jasně daných formulí (předkládaných s vysokou dávkou profesionality), představuje i sbírku energických skladeb, v nichž prim hraje Mendozův zpěv, ovšem stejně důležitá jsou silná kytarová sóla, upomínající dobu, kdy celý den na MTV vlály dlouhé vlasy, zpěváci předváděli svůj rozsah a kytary kvílely jako o život. Podle tradic tehdejší doby je zvolena i dramaturgie alba, úvod představuje svižná a energická skladba „Take It To The Limit“, zařazující vyšší rychlostní stupeň, na ní navazuje houpavější, v zásadě bluesovější „I Just Can`t Get Over You“. Je to postup, který se hojně využíval a jenž neomrzí dodnes, i když nemůže ničím překvapit. Stejně jako včasné zařazení baladické „Walk Next Over You“, jež ukazuje hitovější část Mendozovy tváře. Jde o typickou powerbaladu, v níž je patrný vliv Def Leppard, neboť skladba pojmula za svůj typický rytmus slavné „Hysterie“, do něhož Mendoza zasazuje nejsilnější refrén z celé desky.
Na komerčnější vlně Mednoza zůstane ještě se „Shoot For The Stars“, i když pro ni zvolil svižnější tempo, ovšem hledět ke světu AOR v ní nepřestal. Jsou to dvě vítané odbočky, které dělají album pestřejší. V ostatních věcech Marco servíruje zatěžkaný hard rock, který staví na párplovském základu, čemuž dopomáhá i skladatelský vklad Douga Aldriche (ex-Whitesnake, Dio) a Tommyho Aldridge. Vliv Deep Purple je hodně cítit z bluesových riffů „Can`t Explain It“, i když atmosféra skladby se přibližuje spíše americkým rockovým tradicím, z nichž je cítit vliv kalifornské scény a její sluncem prozářený pozitivní duch. Ten vykoukne i z titulní „New Direction“, v níž je opatřen hrstkou orientálních vlivů, ovšem i zde to Mendoza podává s úctou k letitým tradicím hardrockové hudby. Ty jsou pro jeho tvorbu nejzásadnější, hrát podle modernějších pravidel není jeho styl.
Mendoza splnil svůj standard. Vedle vydařené, čtyři roky staré „Viva La Rock!“ postavil další, stejně kvalitní kousek. Je vidět, jak moc mu jde spolupráce s dánským producentem Sorenem Andersenem a jeho nájemnými muzikanty k duhu, druhá kooperace he ve stejném duchu a znovu je z toho velice dobrá až výtečná deska. Zdá se, že Mendoza definitivně ukázal, že může být lídrem kapely, že se nemusí schovávat za velká jména a je přesvědčivý podobně jako jeho bývalí chlebodárci.
|
