Švédští průkopníci a v podstatě i jedni ze zakladatelů doom metalu chytli očividně druhý dech. Stalo se to po nečekaném znovuangažování původního zpěváka Johana Längqvista, který byl v roce 1986 zodpovědný za stylotvorný debut „Epicus Doomicus Metallicus“, jenž nastavil zcela jiné standardy v podání zatěžkaného sabbathovského zvuku a vytvořil zcela definitivně styl zvaný doom metal, tedy alespoň jeho evropskou tvář. Längqvist ale Candlemass hned po vydání alba opustil, a tak mohlo dojít k nejklasičtější a nejsignifikantnější éře, pětiletce s Messiahem Marcolinem, během které vyšla skvělá alba „Nightfall“ či „Ancient Dreams“. Jenže ta udělala tečku za klasickou érou Candlemass. Längqvistovi a Marcolinovi nástupci se jeden po druhém v dlouhodobějším horizontu neosvědčili a ani návrat Marcolina v roce 2005 nebyl to pravé ořechové. Jeho předchůdce (a dnes už i nástupce) Längqvist to vzal za šťastnější konec.
Jestliže Robert Lowe ani Mats Levén nebyli pro tuto partu pravými vokalisty a Candlemass s nimi spíše skomírali, než aby ukazovali někdejší sílu a průkopnickou roli, od Längqvistova návratu je všechno jinak. Jako kdyby duch „Epicus Doomicus Metallicus“ kapele vliv do žil čerstvou krev a comebacková deska „The Door To Doom“ byla fackou všem pochybovačům o tom, zda kapela ještě má alespoň nějakou sílu. Má a jakou, z tři roky staré nahrávky se vyklubal comeback jako hrom. Najednou všechny reminiscence na nejklasičtější zvuk byly zpět a Candlemass po hubených letech znovu zažívali chvilky na výsluní. Co na tom, že emoce byly vyvolávány prostřednictvím dávno známého a kapela se jen vrátila k tomu, co uměla nejlépe. Skladby na „The Door To Doom“ byly natolik přesvědčivé, že se deska mohla směle zařadit ke klasikám z osmdesátých a začátku devadesátých let. Novinka „Sweet Evil Sun“ měla výbornou výchozí pozici, Candlemass si nejen udobřili staré fanoušky, vyhlížející každý počin s mírným pochybováním, ale ukázali i mladým kapelám, jak se vlastně doom metal hraje.
V jednom je tato startovní pozice „Sweet Evil Sun“ nevýhodná. U „The Door To Doom“ byli fanoušci plni očekávání, jak bude kapela s navrátivším se Längqvistem znít, rojily se otázky, zda Candlemass dokáží podruhé vstoupit do téže řeky, na což deska dala odpověď více než pádnou. To teď nastat nemohlo, protože bylo jasné, že experiment s původním vokalistou vyšel. Parta kolem hlavního tvůrčího mozku, basisty Leifa Edlinga, na to šla ve starém stylu, protože žádný přehmat by se netoleroval. Vyčítat jí tento přístup není třeba, „Sweet Evil Sun“ je silná deska, ač méně překvapivá. Dokáže se vedle „The Door To Doom“ postavit se vztyčenou hlavou, jejím základem není moment překvapení, ale (stejně jako u minulého alba) silné skladby, ač se drží zuby nehty stylových mantinelů. Ty si Candlemass kdysi vytyčili sami, takže to není míněno jako výčitka, ale jako konstatování. Znovu deskou proudí pomalé, tvrdé a podladěné riffy, protkané výborně vystavenými kytarovými sóly a silným Längqvistovým zpěvem, jenž kouska síly nepozbyl.
Důležité je, že deska graduje. Úvodní „Wizard Of The Vortex“ působí jako slušné rozehřívací kolo, které vytahuje oponu a ukazuje, zač toho bude v následujících minutách loket, o něco svižnější (a hitovější) „Sweet Evil Sun“ přitakává tomu, že kapela je na druhém zenitu. Co na tom, že v refrénu Längqvist pěje trochu gillanovským stylem a skladba může připomenout novodobější alba Deep Purple. Ani to není na škodu věci. Pak už rozpínají křídla epičtější kusy „Angel Battle“ či „Black Butterfly“, které budují zlověstnou atmosféru. Tu poněkud naruší nepatřičně zařazená „Scandinavian Gods“, jež strukturou z alba vyčnívá. Candlemass v ní trochu nešťastně pošilhávají po heroickém světě Manowar (to není parketa, kterou od nich chcete slyšet), ale naštěstí je obklopena rozmáchlými epickými klenoty „When Dead Sighs“ a „Devil Voodoo“. Vrcholu deska dosahuje v závěrečné dvojici (když pomineme finální minutovku „A Cup Of Coffin“) „Crucified“ a „Goddess“, které ukazují nejvíce přitažlivou tvář Candlemass a tím i současnou silnou formu kapely. Jsou silné, epické, vzrušující, plné nápadité kompoziční dramaturgie, střídají se jemnější a tvrdší pasáže i pomalá či rychlejší tempa, kladoucí důraz na celkovou pestrost skladby.
„Sweet Evil Sun“ plně podporuje tvrzení, že Candlemass mají síly na rozdávání a znovu jsou kapelou, která tvořila dějiny s „Epicus Doomicus Metallicus“, či vydala skvost „Nightfall“. Po „The Door To Doom“ tu máme další velmi pádný důkaz, proč by tahle parta měla být řazena k ostatním legendárním kapelám metalových dějin Evropy. Vysoká forma Candlemass neopouští a nezbývá než doufat, že tomu tak bude ještě dalších pár let.
|
