Jsou umělci, kteří by neměli natočit víc než deset alb, protože je u nich záruka, že se začnou natolik opakovat, že se každá další deska sklouzne k mlácení prázdné slámy. Patří k nim i americký podivín Joseph Poole, říkající si Wednesday 13. V dobách, kdy stál v čele kultovních Murderdolls světu nepřinášel nic nového, ale alespoň s bývalým bubeníkem Slipknot Joeyem Jordisonem (dej mu pánbů věčnou slávu…) vytvořil zajímavou symbiózu horror punku, gotického děsu a špetky industriálního lomozu, která měla minimálně na prvních dvou albech opodstatnění. Už jen proto, že představovala variantu pro zklamané příznivce Roba Zombieho, jenž po vydání debutu „Hellbilly Deluxe“ nebyl schopný navázat na vysokou úroveň této desky. Smysl měly i vcelku naivní Josephovy předchozí pokusy s prvotní formací Frankenstein Drag Queen From Planet 13, hardrockovější projekt Gunfire 76 z roku 2009 a i některá starší alba sólové tvorby.
Nejlépe to symbolizoval prvními dvěma deskami „Transylvania 90210: Songs Of Death, Dying And The Dead“ a „Fang Bang“, ovšem nejpozději od alba „Skeletons“ došlo k autorskému vyčerpání, které trvá dosud. Výjimkou mohlo být nebývale dospělé album „Condolences“, ovšem stačí fanoušci jasně naznačili, že tudy cesta nevede a Wednesday se musel na dalším počinu „Necrophaze“ vrátit ke starému známému. A to je špatně, protože to samé pokračuje i na novince „Horrorfier“, která tím trpí víc než jakákoliv předchozí nahrávka. Ne snad proto, že by na ní Wednesday 13 zažívali nějaký velký kvalitativní sešup nebo přišli s albem, které by neslo známky amatérismu či bylo spíchnuté horkou jehlou. Ale prostě ta deska nebaví. Je nudná, předvídatelná, plná otřepaných klišé a cílená na absolutní jistotu. Uspokojivé odpovědi na otázku "proč ji vůbec poslouchat" se nedostává…
„Horrorfier“ je přesně typem alba, které kvůli předvídatelnosti a nevýraznosti zapadne velmi rychle. Navzdory tomu, že Josephovi se podařilo vytvořit výtečnou hymnu „Return To Haddonfield“, která je ozdobou jeho kariéry za posledních deset, možná patnáct let. v tomto ohledu je „Return To Haddonfield“ na „Horrorfier“ osamocena. Ční nad ostatními skladbami jako Kilimandžáro nad travnatými rovinami Tanzánie a jediná věc, která se jí jakž takž přibližuje na dostřel, je frackovitá, glam metalem načichlá „Halfway To The Grave“, v níž Wednesday pochopil, že právě toto je tvář, která jeho tvorbě sluší nejvíce. Mnohem víc, než když si hraje na epigona Roba Zombieho a pokouší se vytvořit záměrně děsuplnou atmosféru. byl v tom kdysi silný, ale to nejdůležitější řekl před dvaceti lety. Dnes to působí místy i docela směšně.
Podobné skladby jako titulní "Horrofier“, „Insides Out“, „Exhume And Devour“ nebo „Christine: Fury In The Night“ už Wednesday v minulosti vytvořil a to v mnohem přesvědčivější podobě. Teď z toho zbyla jen původní forma, která je plněna nenápadným materiálem, jenž postrádá silné melodické momenty a kde se sází jen na tlak, zbytečně nabušený zvuk (méně by znamenalo více) a producentské dovednosti. Kde je ale skladatelská lehkost, podstata skladby jako takové? Zdá se, že to Wednesday stále více zapomíná. Proto dojde i k přehmatu „Good Day To Be A Bad Guy“, která by mohla být slibnou punkovou věcí s temným nádechem, ale v refrénu se zlomí do bohapusté hospodské odrhovačky. Tohle snad Wednesday nemá zapotřebí, podobné skladby zavání diskreditací jména.
„Horrorfier“ dokumentuje stav, kam se kariéra amerického muzikanta ubírá. Není překvapivé, že jde o vlažnou, průměrnou nahrávku, která se tváří být dokonalá, ale pod povrchem je znát, z jak slabého materiálu je vytvořena. Sem tam situaci dokáže zachránit stále ještě silný a dostatečně charismatický hlas hlavního představitele, který se pohybuje v intencích Alice Coopera, Roba Zombieho, Glenna Danziga či Marilyna Mansona, ale i to je prvek, který nebude možné obhajovat navždy. V tomto případě je nutná sebereflexe.
|
