Kariéra amerického zpěváka Paula Sabu patří k tajemným legendám rock n`rollu. Pomiňme, že vytvořil hudbu k legendárním seriálů devadesátých let Beverly Hills 90210 a Pobřežní hlídka, pomiňme i spolupráci s hvězdami první kategorie Davidem Bowiem či Alicem Cooperem, zaměřme se pouze na jeho vlastní tvorbu, která je dosti spletitá, že se v ní dost dobře nevyznají ani skalní fanoušci. Možná i proto, že dvě nejlepší díla vytvořil pod názvy kapel Kidd Glove a Only Child, čímž si na poli AOR vydobyl nehynoucí slávu, přestože řada fanoušků i část odborné kritiky tato alba považuje za milníky jeho sólové diskografie. V zásadně k ní nepatří, i když je na nich Sabu stěžejním muzikantem a skladatelem. I tak je jeho sólová tvorba bohatá. Skvělá i rozporuplná, naplněná nejedním otazníkem. Ponechme stranou, že některé desky vydává pod celým jménem, jiné pod příjmením, i to, že během let vypustil tři alba s názvem "Sabu" a vždy s rozličným obsahem, ale shrňme si jeho sólovou tvorbu a zejména překvapivou desku „Banshee“, vycházející po desetiletém mlčení.
Je zajímavé, že muzikant, jehož jméno je synonymem pro AOR a melodický hard rock, debutoval v roce 1979 albem zcela odlišným. Bezejmenným debutem reagoval na probíhající vlnu disca, v níž se objevovaly vlivy soulu a funky, což nebylo nic, čím se proslavil v dalších letech. „Kidd Glove“ ze čtyřiaosmdesátého byla deska, která díky hitům „Killer Instinct“ či „Suzy Wants To Be A Star“ zajistila skvělou pozici na rockové scéně. Magazíny Kerrang!, Hit Parader i Metal Hammer se začínaly předhánět v superlativech. „Kidd Glove“ Sabuovo jméno v titulku neneslo, ale pomohlo mu v restartu sólové kariéry, která se začala ubírat mnohem rockovějším směrem než práce z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Ještě výše jej dostal projekt Only Child, jehož debutová deska z roku 1988 je považována za jednu z největších klasik na poli amerického AOR. Tehdy to vypadalo, že se ze Sabua rodí hvězda první velikosti. Jenže vše dostalo trochu jiný spád.
Na vině nebyl grunge, jak by se někdo mohl domnívat, ale spíše tříštění aktivit. Sabu nepochopitelně odstavil Only Child a na několik let i svou vlastní sólovou kariéru, začal tvořit filmovou a seriálovou hudbu a věnoval se produkci. V polovině devadesátých let se vrátil (jak s Only Child, tak i na sólovou dráhu), ale už bylo docela pozdě. Scéna se změnila, změnil se i Paul, začal tvořit tvrdší hudbu, což vyvrcholilo o léta později na albech „Strange Messiah“ a „Bangkok Rules“, které jen stěží lze považovat za vrchol tvorby. Desky trpěly spíše průměrným materiálem, příšernou produkcí, což byla věc, kterou fanoušci, dobře si pamatující vypulírovaná alba Kidd Glove a Only Child či sólovku „Heartbreak“, neodpouštěli. Paul cítil jejich chladné přijetí a další léta věnoval spíše spolupráci s jinými umělci, z čehož nejvýraznější vklad nesla asi kooperace s Frédéricem Slamou v rámci projektu AOR. I proto je vydání novinky „Banshee“ nečekané překvapení.
Překvapení příjemné. Ne, že by Sabu vytvořil tak dokonalou desku, pod jaké se podepsal v osmdesátých let, ale „Banshee“ je jeho nejpřesvědčivější práce za poslední dlouhá léta. Vrací Paula tam, kde jej fanoušci chtějí mít. Přístup je to možná opatrný, hraný na jistotu, ale přece jen Sabuovi je dvaašedesát, nechce se pouštět na tenký led a riskovat průšvih. Novinka příjemně odsýpá v typickém AOR stylu, sází se na neagresivně znějící melodie, silné refrény a precizní instrumentální výkony. Paul byl vždy považován za hitmakera (alespoň ve svém žánru) a „Banshee“ jako kdyby chtěla smazat rozpaky, které panovaly nad alby z konce devadesátých let a začátku milénia. Na některých místech to jde velice hladce, jinde to mírně drhne, ale i tak je znát Sabuova vysoká forma. Ani nevadí, že jeho hlas léty zhrubl, postrádá mladickou vášeň a přitažlivost, ovšem nedá se mluvit o tom, že by jeho vokál byl na albu rušivý element. Prostě k němu poslední roky patří.
Album má skvělý start, „Blinded Me“, titulní „Banshee“ a hvězdná „Kandi“ jsou hitovkami, které Paul vždy uměl a na nich dokazuje, proč byl považován za největší naději AOR. Vysoká úroveň se povede udržet jen v několika dalších skladbách („Back Side Of Water“, „Skin On Skin“, „Turn The Radio On“ a s přivřením oka i „Midnight Road To Madness“), ale tím není řečeno, že by ostatní měly průměrný charakter. K této hranici se nesklouzne na „Banshee“ ani jednou, přestože „Love Don`t Shatter“, či závěrečná „Rock The House“ vykazují menší míru nadšení, hlavně z toho důvodu, že refrény, nejsilnější Sabuova zbraň, v nich nefungují jako v perlách alba. I tak je splněn vysoký standard, jenž z „Banshee“ dělá silné album.
Sabu se ve společnosti Barryho Sparkse, někdejšího basisty Dokken a spolupracovníka Yngwieho Malmsteena či Michaela Schenkera, vrací na scénu tak, jak se na sílu jeho jména sluší a patří. Nemůže být v žádném případě tak vlivný jako v osmdesátých let, kam se však výrazově na „Banshee“ ani příliš vrátit nechce. Novinka je modernějším odlitkem jeho typického AOR a v porovnání s jalovou konkurencí mladších kapel ukazuje Paul, že stále může školit o tom, jak se má žánr hrát.
|
