Je jasné, že pro Vratka Rohoně už nejsou Inekafe životní prioritou.Je to takhle už bezmála dvacet let, co slovenská punková stálice vydala album „Bez udania dovodu“, a pak se Rohoň rozhodl pro kariéru profesionálního pilota, čímž Inekafe odstavil na druhou kolej. Skončila doba mladických radovánek, kdy se kapela drala na vrchol s výtečnými deskami „Čumil“, „Je tu niekto?“ a „Príbeh“, čímž se oprávněně stala jednou z nejžádanějších slovenských akvizic. Měla skvělé nápady, chytlavé melodie z ní létaly a i když na „Bez udania dovodu“ mírně korigovala styl a zadívala se i hardcorovým směrem, tehdejší rozpad řada příznivců oplakala. Inekafe se vrátili o pár lety později s velmi přesvědčivou nahrávkou „Právo na šťastie“, na níž navázali o něco méně povedenou „Nevhodný typ“ a od té doby bylo zase ticho.
Fakt, že vychází novinková kolekce „Made In Czechoslovakia“, je považován za malý zázrak, protože od vydání „Nevhodný typ“ uplynulo skoro osm let. Zázrak, který však zázrakem vůbec není, natož aspirant na nejlepší či aspoň dobrou desku kapely. „Chtěli jsme si splnit náš velký sen, nahrát známé skladby, které jsme poslouchali, když jsme byli malí a navštěvovali jsme základní školu v tehdejším ČSSR,“ řekl Rohoň a tím vystihl celou podstatu nahrávky. Žádné coververze od Sex Pistols, Ramones, The Clash a dalších punkových hegemonů se nekonají, jak by se od pravověrných pankáčů očekávalo. Přestože je deska vedená v tradičním duchu Inekafe, ve svižném neopunkovém rytmu, její základ je naprosto jiný. Je možná zajímavé znát, kam kořeny Rohoňovy party sahají, ovšem výběr skladeb je podivný. Demonstruje nejen skladatelskou vyprázdněnost Inekafe, ale i ukazuje, jak bezzubý byl normalizační pop sedmdesátých a osmdesátých let. Do té doby kapela sáhla a kromě jednoho případu (Karla Kryla) zvolila interprety, kteří byli tehdejšími médii značně protežováni. To je kámen úrazu, kdo chce dnes poslouchat šlágry Standy Hložka, Petra Kotvalda nebo Petera Nagyho v punkovém kabátě?
Rohoň a jeho parta se s originály poprali různým způsobem, leckde z nich vymáčknout alespoň poslouchatelný kus bylo prakticky nemožné. Nejlépe dopadl „Anděl“ od Karla Kryla a „Paráda“ od Karla Zicha, přestože v ní je jasně znát, že Vratkův hlas léty utrpěl mírné ztráty, zmizelo z něho mladické nadšení a trocha energie, lehce zhrubl, takže se začíná podobat spíše projevu Marka Cibuly, který nazpíval debutovou desku „Vítaj!“. Ale to není třeba vyčítat, to je prostě o věku. Horší je to se skladbami samotnými, a to už vyčítat lze. I když Zichova „Paráda“ nikdy nebyla žádný mistrovský kousek, ale spíše estrádní číslo, je stále poslouchatelná. Podobně jako „ZRPŠ“ od Pavola Hammela, která se řadí k tomu lepšímu, co roztodivná kolekce nabízí. Snést se dá i „Vč(i)elka Mája“, jeden z mnoha hitů Karla Gotta, uvádějící slavný německý seriál. To je ale tak všechno.
Do kategorie „ještě snesitelných“ skladeb lze zařadit úvodní „Chráň svoje bláznovstvá“ od Petera Nagyho, elánovskou „Vymyslenou“ a „Mama kúp mi röntgen“ (v originále YPS), z níž se podařilo vydolovat trochu infantilní, ale přece jen svižně příjemnou punkovku, která by s trochou fantazie mohla být klidně původní skladbou Inekafe. Úplný průšvih není ani „Na lásku nám stačí mono“ (původně AC+), i když spadá mezi nejméně výrazné věci desky. Problém je jinde. V originále je „Severní vítr“ skutečně výborná věc, symbolizující přelom sedmdesátých a osmdesátých let, kdy doprovodila skvělý film „Vrchní, prchni!“ s Josefem Abrhámem v hlavní roli. V původním podání Jaroslava Uhlíře měla kouzelnou, neopakovatelnou atmosféru, která je v prackách Inekafe doslova znásilněna a jejich verzi lze při nejlepším nazvat paskvilem. Tím jsou i „Holky z naší školky“, kdysi největší šlágr československého popu, dnes odpudivá normalizační věc. Někdejšímu velehitu ponechali Inekafe nejvíce z jeho původní tváře (včetně využití sirupových kláves), což nelze brát za pozitivum, ale za jeden z největších přešlapů jejich kariéry.
„Made In Czechoslovakia“ ukazuje, jak by album coververzí mělo vypadat. Kapela mu dává osobitost, čímž předělané věci získávají novou, neotřelou tvář. Potud je vše v pořádku. Výběr skladeb je věc jiná. Rohoň jejich zařazení vysvětlil, ale ani to nepomohlo k tomu, aby album mohlo být bráno jako dobrý, minimálně poslouchatelný kus. Jenže co s tím, když pracujete se špatným materiálem…?
|
