I když rozmáchlá díla nikdy nespadala do kategorie alternativního rocku či grunge, ke kterému byli The Smashing Pumpkins svého času mylně řazeni, jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. I za cenu toho, že popřou své vlastní kořeny. To je případ party kolem egomaniaka a megalomana Billyho Corgana. S debutem „Gish“ ukázala typickou alternativně rockovou tvář, v níž se našlo místo i pro malý odlesk populárního grunge, ale jak stoupala její hvězda strmě vzhůru, Corganovy choutky se násobily. Deklarují to nejlepší desky „Siamese Dream“ a dvojalbum „Mellon Collie And The Infinite Sadness“, s kterými se The Smashing Pumpkins dotkli hvězd a ukázali, že mají dostatek potenciálu tvořit kolosální eposy. Jenže to netrvalo věčně. Další epos v podobě alba „Machina“ zůstal za očekáváním, zamýšlenou trilogii „Teargarden By Kaleidyscope“ kapela nedotáhla do konce a vše zůstalo jen u počinů „Oceania“ a „Monuments To An Elegy“. Formace ve své novější historii ukázala, že jí to nejvíce sluší v nejpřirozenější a nejčistší poloze na počinu „Shiny And Oh So Bright Vol. 1 / LP: No Past. No Future. No Sun.“, který dohromady svedl velkou část staré sestavy. Pokračování, jak by si člověk mohl domýšlet podle názvu, se nekonalo a The Smashing Pumpkins sběhli ke konceptu „Cyr“, v němž se ukázali jako v podstatě synth popová kapela...
Projekt „Atum: A Rock Opera In Three Acts“ má velikou šanci, že jej nepostihne osud „Teargarden By Kaleidyscope“ a „Shiny And Oh So Bright“. Corgan získal potřebný čas na jeho tvorbu, když byly koncerty během covidové pandemie zrušeny a oznámení vydání, rozplánované na tři datumy do jara příštího roku, ani tak překvapivé není. Alespoň ne jako velkohubé prohlášení, že se kapela vrátí ke konceptuálnímu pojetí ve stylu „Mellon Collie And The Infinite Sadness“. To je tvrzení velmi odvážné, když uvážíme, že dvojalbum z roku 1995 je citováno jako největší kapelní klasika, na níž The Smashing Pumpkins nebyli schopni nikdy plnohodnotně navázat. Neděje se tak ani není, i když snaha o vytvoření styčných bodů s tímto opusem je zřejmá. Je nutné si uvědomit, že Corgan a jeho spoluhráči jsou o více než čtvrt století starší a zákonitě z nich vyprchalo tehdejší nadšení a energie. Dopad, jaký mělo „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ nemůže být tak velký, Corgan a spol. už mohou překvapit jen stěží. Krok je to však logický, protože experimentální deska „Cyr“ se ukázala být nejméně úspěšnou nahrávkou celé kariéry The Smashing Pumpkins, což je pro Billyho silné měřítko.
Přijít v současné uspěchané době s rockovou operou o třech dějstvích je odvážný krok. Doba velkých alb pominula, ovšem The Smashing Pumpkins nikdy nebyli kapelou, která by šla s hlavním proudem. Několikrát v minulosti ukázali, že na podobný projekt mají vlohy. Nebylo toho moc, co by mluvilo proti takovému eposu. Ale čas se zastavit nedá a umělecká studnice také není bezedná. Ne, že by první díl „Atum“ byl vyprázdněnou kolekcí zbytečných skladeb, ale přímé srovnání s Corganem citovanou „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ úplně nesnese. Tehdy byli The Smashing Pumpkins se správným albem na správném místě, doba jim přála a byli dostatečně hitoví a tajemní zároveň. To dnes nejsou, i když pořád Corgana jeho múza ještě zcela neopoustila. Jen už nepíše takové „Bullet With Butterfly Wings“, „Zero“ nebo „1979“, i když snaha o ně je z „Atum“ cítit. Jenže spojení s minulostí funguje jen místy.
The Smashing Pumpkins ztratili něco z energie. Kytary už tolik neřežou, spíše jen dotvářejí atmosféru, v níž stejně důležitou roli hrají klávesy. Kapela nepokračuje v synthpopovém duchu „Cyr“, snaží se spíše o písničkovost a devadesátkový přístup, ovšem takový model je mírně okoukaný. Je znát touha vrátit se do dob největší slávy, avšak moment překvapení chybí. Nic na tom nezmění ani fakt, že první díl „Atum“ má dostatek silných skladeb, neboť jako celek působí méně výrazným dojmem. Proniká se do ní složitě, ale pokud se to povede, odměna přece jen přijde. Dokonce dojde k vrcholovému okamžiku (v samotném úvodu díla), v němž se titulní krásná instrumentálka přelije do něžnější „Buttefly Suite“, aby pak kapela ukázala svou tvrdší tvář v „The Good In Goodbye“. To jsou praví The Smashing Pumpkins, jaké chcete slyšet. Takový přístup zvolí ještě několikrát a vždy je z toho trefa do černého. „With Ado I Do“, „Steps In Time“, „Where Rain Must Fall“, „Beyond The Vale“ a „The Gold Mask“ jsou spolu s úvodní dvojicí nejlepší skladby, které mají někdejší sílu The Smashing Pumpkins. Corgan v nich září jako sluníčko, hýří nápady, sází jednu melodickou perličku za druhou a zbytek kapely mu k tomu zdárně sekunduje. Ovšem je tady i druhá stránka věci, kompozice „Embracer“, „Hooligan“ a zejména otřesná kabaretní „Hooray!“, které se až nepochopitelně potácí na hranici samého průměru a ukazují, že na hity přecpanou kolekci The Smashing Pumpkins úplně nemají.
Jak dopadne celý koncept, je zatím ve hvězdách. Můžeme posuzovat pouze první část a ta špatná není. Jen blázen by čekal, že kapela zopakuje „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ (spíše se blíží ke kvalitám projektu „Machina“), ač byl Corganův záměr sebelepší. Rozdíl mezi těmi počiny je předeším v přístupu. The Smashing Pumpkins už nejsou tak tvrdí a rvaví jako tenkrát. Spíše sází na jemnější notu ve stylu dávného hitu „1979“ (i když obrovská noblesa chybí), což lze připisovat jejich věku. Ale na druhou stranu, soudě podle „Atum“ stárnutí nezvládají až tak zle.
|
