Kalifornští veteráni Leatherwolf chodili vždy tak trochu s křížkem po funuse. Vznikli sice v roce 1981, přičemž reagovali na Novou vlnu britského heavy metalu, ve svých začátcích hráli s Metallicou či Slayer, ovšem než vydali debutovou desku, bylo hodně pozdě, protože klasický heavy metal s mírnou thrashovou příchutí už působil zastarale. Velký úspěch z toho nebyl a basista Matt Hurich zběhl ke slavnějším Stryper. Leatherwolf se nevzdali, druhá deska se stala utajeným tipem v heavy/powermetalovém ranku na západním pobřeží Ameriky a singl „The Calling“ pronikl na MTV. Jenže scéna byla o krok napřed a rockovému světu vládl na jedné straně glam metal a na druhé bouřil největší silou thrash. Glam metalu se Leatherwolf pokusili zachytit na třetí (a pravděpodobně nejvyspělejší) desce „Street Ready“, ovšem to už celá scéna prožívala předsmrtné křeče, protože v seattleských klubech to vřelo začínající grungeovou revolucí. Prostě tahle kapela měla vždycky smůlu.
Asi i proto se v roce 1992 rozpadla, ovšem to už její osud zajímal málokoho. Stejně jako skutečnost, že se na konci devadesátých let dala znovu dohromady ve své nejznámější sestavě. Nic moc z toho nebylo a před vydáním comebackového alba „World Asylum“ kapelu opustil frontman Michael Olivieri. Brzy se vrátil, aby desku nazpíval znovu, ale album bylo jen odleskem toho, jakou kapela měla formu na druhé desce nebo na „Street Ready“. Rok 2007 opět podobné hudbě nepřál, pohled byl upřen na nu-metalovou scénu. Dnes je situace trochu jiná. Trendy v rockové a metalové hudbě odezněly a jak to vypadá, dnes je na tomto hudebním poli místo pro všechny. Sice se v takové situaci nerodí velké hvězdy nebo žánroví tahouni, ale to pro Leatherwolf nic neznamená. Nikdy jimi nebyli a ani nebudou a mocné sociální sítě jim alespoň slibují to, že jim bude popřáno více sluchu než v dobách, kdy si s nimi osud zahrával.
Jenže co jsou dnes Leatherwolf? Jen značka, jméno, které je spjatou s osmdesátými léty? I tak by se to dalo vyložit, protože v sestavě působí jediný pamětník starých časů, bubeník Dean Roberts. Nejprve za dosud přesně nevysvětlitelných okolností z kapely vylétl Olivieri, což otevřelo cestu k návratu původního kytaristy Geoffa Gaynera a basista Paula Cermana, jenže ti součástí Leatherwolf už také nejsou. Oba posty nejsou zcela vyřešené, novinku nahrál kytarista Luke Man (byl členem kapely v letech 2017 a 2018), ale v oficiální sestavě není uveden. Basový post připadá Bruceovi Snyderovi, ovšem jeho hra ke slyšení z „Kill The Hunted“ není, příslušné party natočil jako studiový muzikant Barry Sparks, někdejší člen Dokken či kapely Yngwieho Malmsteena. Docela slušný zmatek, do kterého vychází comebacková deska, do níž kapela vkládá velké naděje.
Jediné, co je u Leatherwolf jisté, je stylové směřování. Ať byly bouře posledních let v sestavě jakékoliv, Leatherwolf mají naprosto jasno v tom, co chtějí hrát a kam chtějí směřovat. Do osmdesátých let, a to se vší parádou. Pokud pomineme moderní zvuk, který by pro ně nemusel být nutností, je album jak vystřižené z druhé poloviny osmdesátých let a navazuje na bezejmenné druhé album. Dopomáhá tomu projev novice Keitha Adamiaka, jenž se dokáže plně vcítit do poloh svého předchůdce Olivieriho a i barvou hlasu bývalého frontmana připomene. Paradoxně je to on, kdo je nejslyšitelnější spojkou s minulostí, protože pro US powermetalový žánr má hlas takřka ideální. Umí zaječet skoro jako Rob Halford, ale doma je i v nižších, štěkavějších polohách, které odkazují k tomu, že Leatherwolf kdysi trávili hodně času s thrashmetalovými kapelami. Tímto stylem jsou načichlé „Madhouse“ (kytary místy připomenou slavného „Painkillera“ od Judas Priest), „Medusa“ nebo „Road Rage“, ale to hlavní směr současných Leatherwolf není.
Na „Kill The Hunted“ kapela kompiluje vlivy všech tří prvotních alb. Základ leží v typickém americkém power metalu, v místech, kde žánru vládli Metal Church či Vicious Rumors. Tam spadá nejen pilotní singl „Hit The Dirt“, jakási výkladní skříň alba, ale i řada dalších věcí - „Lights Out Again“ či „Enslaved“, které však patří k méně podstatným položkám alba. Velmi důležité jsou záblesky hitovosti, které pro „Kill The Hunted“ představují spojnici se třetím albem „Street Ready“. Nejsilněji se to projevuje v titulní skladbě, kterou lze považovat za nejlepší kompozici nahrávky. Sekundují jí „Nobody“ a „Only The Wicked“, jejichž refrény patří k těm výraznějším. Opomenout nelze ani epičtěji pojaté věci, přestože „(Evil) Empires Fall“ patří k méně nápaditým a celkově nejslabším okamžikům, „The Henchman“ s hostujícím Joelem Hoekstrou z Whitesnake představuje naopak jeden z vrcholů desky především rozmáchlým pojetím, kontrastem akustických a zkreslených kytar a atmosférou, který dokáže vyvolat reminiscence na stejně laděné starší kusy Iron Maiden.
To, co „Kill The Hunted“ představuje, není nic, co by nebylo od kapely slyšeno. Není zde nic, co by mělo průkopnickou úlohu, vše je podřízeno nostalgii. Je nutné ocenit energii a vervu, s jakou se kapela do nového materiálu vrhla. Ta je největší devizou a dělá desku dobře poslouchatelnou. To ale není záruka toho, že by se kolekce měla stát trvalkou, jako start do nové etapy ale poslouží obstojně.
|
