DESTRÖYER 666 - Never Surrender
Tento díl seriálu by se dal označit podtitulem „dvojboj“. Zaměříme se v něm na alba ze stejného stylového ranku, obě velmi dobrá, přesto v detailech odlišná a hodna vzájemného porovnání. První na řadě bude letitá australská parta Deströyer 666, která na začátku prosince vydala novinku „Never Surrender“. Za tímto spolkem stojí kapelník K. K. Warlust, jenž je možná rozporuplný z hlediska morálního (viz nařčení z rasismu apod.), z pohledu autorského jde ovšem o protřelého mazáka. Šestá řadovka jeho kapely dokazuje, že blackened-thrash může znít jako umělecké dílo. Od prvních tónů je jasné, že půjde o prvotřídní představení inkriminovaného stylu, který do sebe přirozeně absorbuje nadžánrové vlivy. Samozřejmostí je black, speed a thrash, v případě Australanů je ale stejná porce pozornosti věnována punku a heavy metalu. První jmenovaný styl se odráží v divoké hravosti, druhý v melodických sólových strukturách (kdo si nevpomene na Iron Maiden, ať si zvýší hlasitost). Tento mix není výjimečný, speciální koktejl z něj činí až kompoziční špeky Australanů, a to zejména práce s vícehlasy. Frontman Warlust je sám o sobě jedinečný a výhrou se stalo jeho old-schoolové zvukové nasnímání. S doprovodnými hlasy pak vznikají epické vokální stěny a ďábelská kooperace s jedinečnou nástavbou. Odhlédneme-li od odlišných aranží, můžeme vystopovat zajímavou spojitost s tím, co na svých albech předvádějí švédští Sabaton. V popisu atraktivní tvůrčí mlýnice nemůžou chybět řinčivé blackové riffy, jež dodávají muzice na hadí jedovatosti, a z druhé strany zase thrash´n´rollová rozjuchanost, která dopuje skladby živelnou energií. Album nemá slabého místa, pomyslný vrchol ale nalézt lze, a to v refrénu kusu „Rather Death“, jenž vládne neuvěřitelně svůdnou přitažlivostí. Výsledkem je skvělé album, které letos v daném subžánru nenalezlo konkurenci. Až na jednu výjimku…
7,5/10
YouTube ukázka - celé album
KRUSHHAMMER - Blood, Violence & Blasphemy
Druhá kapela v pořadí se za tou australskou bude krčit z hlediska zájmu fanoušků i kritiky. Není se co divit, Brazilci Krushhammer vydávají teprve debutový zápis, jehož obsah bude možná označen – v porovnání s Deströyer – za více tuctový. S něčím takovým se dá souhlasit, ve tvorbě jihoamerické čtveřice je inklinace k přímočarému hudebnímu vyjádření zcela evidentní a odkrytá. O nic složitého nejde, základem je rychlost, do které jsou vsazeny typické blackened-thrashové motivy. Pointa je v energii, jež z tradičních postupů vyvěrá. Už při zavrčení riffu „Morbid Future“, který by mohl být čímkoli od raných Törr, je nutné zalarmování pozornosti. Následuje ostrá kumulace tempa a vynikající harsh Marcela Krushera, jenž jenom umocní pocitové přilnutí. Když do uhnaného speedového bzukotu zazní nervózní kytarová vyhrávka, mají nás Brazilci nadobro na své straně. Všechny další skladby z půlhodinové nahrávky jsou na tom stejně – nic zásadního se v nich nemění, ať už z pohledu desky nebo žánru jako takového. Po celou dobu je přítomna zlověstná (ale nikoli negativní) aura, jež skvěle ladí k rozdováděnému hudebnímu podkladu. V první polovině desky si Brazilci jen tak pro radost vystřihnou (jak jinak než skvělou) instrumentálku „Sorcery Rites“ a pak sebevědomě frčí dál. Marcel do toho skvěle frázuje a v závěrečném songu „Satanic Fire“ si může od samého řevu strhat hlasivky. Album je méně uhlazené (včetně zvuku) a syrovější, nežli dílo výše zmíněných Australanů. Vyvěrá z něj čirá radost z hraní, která je propojena s nesporným talentem hudebníků. Svým nekompromisním a zatraceně chytlavým tahem na branku u mě proto o půl bodu vítězí.
8/10
YouTube ukázka - celé album
|
