„Když jsme dělali první album, všichni poslouchali to, co jsem říkal a mé rady. Myslím, že tenkrát nad nimi nikdo nepřemýšlel,“ řekl k situaci v kapele v době natáčení bezejmenného debutu frontman John Fogerty. Poté, co kapela dosáhla dvaapadesátého místa prodejního žebříčku a bylo jasné, že z Creedence Clearwater Revival se stává nová americká senzace, situace se změnila. Zbylí tři členové začali Fogertyho frontmanství zpochybňovat a chtěli rovnoprávné podíly na tvorbě kapely. „Po deseti letech bojů jsme konečně stáli v záři reflektorů, ale měli jsme nejmenší nahrávací společnost na světě, neměli jsme žádné peníze ani manažera, tak jsem si řekl, že se o to budu muset postarat sám. V podstatě jsem chtěl udělat to, co udělali The Beatles, jen jsem to musel udělat sám,“ dodal Fogerty, čímž spoluhráče, včetně bratra Toma, odstavil na druhou kolej. Vše se podařilo urovnat, protože materiál, který Fogerty připravil pro druhé album, se zdál dostatečně silný.
Bylo však znát, že od dob debutu došlo ke změně, přestože obě alba od sebe nedělil ani jeden rok. Z hudby Creedence Clearwater Revival začal mizet bluesový prvek, který byl sice stále přítomný, ovšem už nebyl směrodatný. John Fogerty, který až na jednu výjimku byl výhradním autorem materiálu, šel trochu jiným směrem. Projevil se přece jen fakt, že Creedence Clearwater Revival jsou kapelou z Kalifornie, nikoliv z britských ostrovů, kde blues v té době vládl, a do Fogertyho skladatelského rukopisu začaly pronikat pestřejší melodické vlivy. Nebylo to nic tak silného, co by jej spojovalo s hnutím hippies, Creedence byli vždy mnohem více rockoví, ale jistá dávka psychedelična se jim nevyhýbala. A jestliže je někde tento trend ke slyšení, tak je to na druhém albu „Bayou Country“. Na desce, kterou kapela označovala jako swamp rock, tedy bažinatý rock. Jakýsi předchůdce o generaci mladších stonerrockerů ve stylu Kyuss.
Definujícím kusem stylu je úvodní „Born On The Bayou“, která je méně nápadným otvírákem, než byla „I Put A Spell On You“ na debutu, ale tajemnou atmosférou napíná k prasknutí. Ještě dál jde bezmála devítiminutová „Graveyard Train“ čerpající ze stařičkého blues, ale využívající jiných prostředků než na debutu, protože tvrdé kytary a patřičně natlakovaná sóla střídají spíše akustické zvuky, folkovější atmosféra a ponurá nálada, korespondující s názvem skladby. „Graveyard Train“, stojící přímo v srdci desky, ukazuje Creedence Clearwater Revival v jiné poloze, než na jakou byli fanoušci zvyklí, psychedelickou povahou trochu pošilhává po světě Velvet Underground či Jefferson Airplane, a naznačuje, že kapela není jen o prvoplánových tříminutových hitech. Ty jsou zde také a je jim věnována větší pozornost, ale pokud chcete slyšet skutečně umělecké ambice, ač trochu podléhající době vzniku, je „Graveyard Train“ nejlepší volbou.
Tento monolit obklopují mnohem přístupnější a zpěvnější hity. Největší naděje na zisk hitparádových ocenění se vkládaly do coververze od Little Richarda „Good Golly Miss Molly“, protože kapela měla na paměti, že s předělávkou „Suzie Q“ si získala největší dosavadní slávu, ovšem osud tomu tentokrát chtěl jinak. „Good Golly Miss Molly“ ani jako singl nebyla nasazena a kapela dala přednost autorské skladbě „Proud Mary“, což se ukázalo jako velice prozíravý tah. Nejenže se tato věc rozlétla směrem k vrcholkům hitparád, aby se umístila na druhé příčce amerického žebříčku oblíbenosti, a podobné pozice hlásily i statistiky z Austrálie a Evropy, ale byla velmi důležitá proto, že John Fogerty získal pevnou půdu pod nohama a dokázal, že umí vytvořit hit i z vlastních nápadů a nemusí se spoléhat na převzaté skladby. Úspěch „Proud Mary“ alespoň na čas utnul napjatou atmosféru v kapele, v níž se zejména rytmické sekci Stu Cook a Doug Clifford zdálo, že John Fogerty si hraje na neomezeného vládce. Tentokrát byly všechny tyto tendence ospravedlněny.
„Jamovali jsme spolu každý den, když jsme byli na cestách. A když jsme nebyli, hráli jsme aspoň akusticky po nocích,“ zmínil bubeník Doug Clifford, čímž narážel nejen na závěrečnou skladbu alba „Keep On Chooglin`“, připomínající řádně rozjetý studiový jam session, ale i na tvůrčí atmosféru, která v kapele panovala. Úspěch singlu „Proud Mary“ (a následně i celé desky) ale jako kdyby definitivně rozdal karty a rozdělil role jednotlivých členů a to už jen proto, že do pozadí se začal stahovat Tom Fogerty, kdysi nejzkušenější a nejpreciznější hráč. Nejprve rezignoval na místo zpěváka, následně sólového kytaristy i skladatele, a veškerou tvůrčí činnost přenechal mladšímu bratrovi. Ten byl jako v transu. Objevil v sobě neutuchající proud nápadů na další skladby, našel parketu, kam přesně zasadil svůj hlas, a našel jeho barvu, která se stala charakteristickým poznávacím znamením kapely. Už to nebyl chlapecky uhlazený projev, vokální linky zamířily do mnohem méně učesaných vod a Fogertyho hlas hrubl až někam k výrazu Joea Cockera.
„Bayou Country“ byl pro nás gordický uzel a klíč ke všemu, co se stalo později. Zde se všechno spojilo a další desky vyrůstaly z kořenů tohoto alba,“ řekl John Fogerty a tím naznačil historickou úlohu druhého alba Creedence Clearwater Revival. Jestliže debut ukázal potenciál, jaký v kapele dřímal a představil Creedence jako velice dobrou bluesrockovou partu, „Bayou Country“ přesně popsala styl, o kterém kapela je. Fogertyho parta vyrostla v naprosto svébytný hudební útvar, který má vlastní rozpoznatelný styl a silný hitový základ. Ovšem pořád to byl začátek…
|
