Comebacky bývají různé. Podezřele působí ty, které kapely vyhlásí po dvou letech nečinnosti, což jim nepřidává na důvěryhodnosti. Podivné jsou i ty, kdy je postaví jeden člen ze staré sestavy (nejlépe basista nebo klávesista), který si chce urvat ještě aspoň patnáct minut slávy a parazitovat na slavném jméně. Jenže pak jsou tu takové, kdy se po více než třiceti letech sejde původní sestava a rozhodne se natočit nové album. A právě s takovým comebackem máme co do činění v případě kanadských heavy metalistů Sword. Ti sice nebyli největší hvězdou ani v době, kdy byl jejich styl na vrcholu a kdy vydali první dvě alba, ale přesto rocková historie země javorového listu by bez nich nebyla úplná. Tím, co dokázali v osmdesátých letech, si vydobyli kultovní postavení.
Stejně jako jejich krajané Anvil, tak i Sword pochopili, že do velkého světa se z Kanady proniká jen stěží. Kdyby pocházeli z Los Angeles, z New Yorku nebo z Londýna, mohla být jejich alba z osmdesátých let citována jako klasika, jako základ pozdního heavy metalu, který byl poučen thrashem a uměl rozeznat hitové ambice. Hned poté, co vyšel debut „Metalized“, se kanadská parta vydala do světa ve společnosti Metallicy na památném turné k albu „Master Of Puppets“. To jí udělalo jméno a pak se svezli i s Alicem Cooperem a Motörhead. Tenkrát to s nimi vypadalo dobře. Jenže o dva roky později Sword nakrkli své příznivce (v době, kdy se dbalo na čistotu stylu), neboť album „Sweet Dreams“ byla o něco jemnější i méně podařené. Pro Sword to namenalo stopku. Lídr Rick Hughes si založil druhořadou glammetalovou partu Saints & Sinners, která vydržela jen jednu desku a kytarista Mike Plant se během let uplatnil u obskurní party Porn Flakes, což bylo samotné dno.
Jméno Sword se vynořilo v roce 2006, kdy vyšla reprezentativní kompilace „The Best Of Sword“, ale vypadalo, to že se jedná jen o jednorázovou akci. Další roky bylo opět ticho. Proto tento comeback je překvapivý a nečekaný. Kapela se zjevuje v původní sestavě a s albem, které ponejvíce navazuje na debut „Metalized“. Je jisté, že Sword přicházejí s křížkem po funuse, podobné album měli vydat na konci osmdesátých let, aby si upevnili svou reputaci a postavení na heavymetalové scéně. Dnes deska „III“ není irelevantní, v žánru se v současnosti hraje nejvíce na nostalgii a ohlížení se za osmdesátými lety, ale na nějakou modernu či neotřelé postupy zapomeňte. Pokud vám stačí ohlédnutí do druhé poloviny osmdesátých let, nemůžete s touto deskou šlápnout vedle, v tomhle ohledu funguje znamenitě.
Deska má drajv, hýří energií a má i dobré skladby. Její devizou je to, že ji kapela nenatahovala na hranice únosnosti a vystačila si s pětatřiceti minutami, během kterých řekla všechno, co chtěla. Díky tomu zní album natlakovaně a za celou dobu mu nijak výrazně nespadne řetěz. Posluchač možná trochu povytáhne obočí při trochu kostrbaté „Unleashing Hell“ a odzívá poněkud nenápaditou instrumentálku „Surfacing“, ovšem zbylým šesti položkám lze vytknout pramálo. Když groove riffy rozjedou úvodní „Bad Blood“, je jasně znát, že čtveřice ze Saint Bruna v Quebecu nezapomněla nic ze starého řemesla, na místě jsou nervózní kytarová sóla Mikea Planta i vysoké výkřiky Ricka Hughese. I hitovější momenty, které by Sword po neúspěchu „Sweet Dreams“ asi nejraději zapomněli, zde jsou - v ostré „(I Am) In Kommand“, či v houpavější a refrénově nejsilnější položce desky „Spread The Pain“. Něco podobného už od Sword bylo slyšeno v minulosti, kapela na „III“ neobjevuje vlastní malou Ameriku, ale těžko by se dalo říct, že novinka je o mnoho slabší než debut „Metalized“, této kultovní desce se „III“ v ledačems vyrovná.
Kultem se stát nemůže, Sword dnes nestojí uprostřed scény žánrové, a už vůbec ne rockově všeobecnější. Jejich snažení je ale sympatické. Natočili album určené pro fanoušky, kteří si jejich dávnou kariéru pamatují. Natočili i desku pro sebe, protože na „III“ odhalují svou pravou podstatu. Proto album zní tak upřímně a dobře se poslouchá. Chtěl by snad někdo po téhle kapele víc?
|
