Journey a Lollapalooza. Dva naprosto odlišné pojmy, jako by z jiného světa a přece dnes mají hodně společného. Journey jsou kapela, která největší úspěch sklízela v osmiletce 1978 až 1986, kdy vydala slavnou šestici desek „Infinite“, „Evolution“, „Departure“, „Escape“, „Frontiers“ a „Raised On Radio“, s multiplatinovými prodeji se stala jednou z nejúspěšnějších kapel doby a jedním ze symbolů osmdesátých let, včetně načančanosti, pompy a rockového kýče. Zejména v Americe byla (ač v té době nefunkční) na začátku devadesátých let takřka na odstřel, její hity nastupující generace v lepším případě parodovala, v případě horším útočila na kapelu jako na spolek dinosaurů, který nemá na scéně co dělat. Tehdejší mládež se rekrutovala z fanoušků nově se utvářejícího hnutí grungeové a alternativní hudby, které si získávalo v první polovině devadesátých let obrovskou popularitu. A jako jeden ze svých symbolů (kromě Nirvany, Alice In Chains, Pearl Jam či The Smashing Pumpkins) vygenerovalo putovní festival Lollapalooza. Vidíte ten paradox?
Když v roce 1991 Lollapalooza začínala, měla jediný cíl. Pod praporem velké akce pomoci alternativní scéně, protikladům vůči Poison, Mötley Crüe, Bon Jovi či Journey, tedy proti celým osmdesátým letům. Vystupovali na ní vycházející hvězdy nezávislé scény, Jane`s Addiction, Body Count, Rollins Band, Butthole Suffers či Nine Inch Nails, a všude bylo cítit opovržení rockovým mainstreamem, předkládaným minulou dekádu. Jak mohutněla alternativní scéna, rostla i Lollapalooza. Hranice zbořila v roce 1996, kdy jako hlavní hvězdu nasadila Metallicu, čímž padly nastavené mety, ač i Hetfieldova a Ulrichova parta prožívala těžké alternativní období, v němž se o ní stěží dalo mluvit jako o thrashmetalové formaci z osmdesátých let. Lollapalooza se tímto krokem otevřela a ztratila část své původní podstaty. Loni šla ještě dál a sáhla ke svým někdejším úhlavním nepřátelům, k těm, co definovali osmdesátá léta. K Journey! Parta Neala Schoina na Lollapalooze, to je něco jako slon v porcelánu. Něco, co na první pohled vůbec nemůže fungovat. Když se na to podíváme detailněji, Lollapalooza už není ani náhodou tím, čím bývala. Dnes je to těžce komerční podnik, který unese i zradu původních ideálů a hazardování s někdejším jménem.
To se může na právě vydaném živém albu Journey, nazvaném jasně „Live In Concert At Lollapalooza“, jevit jako zarážející, pro leckoho až skandální. Možná proto se kapela rozhodla toto památné vystoupení zvěčnit, protože je svým způsobem paradoxní. Pokud jste fanoušky americké legendy a dokáže odhodit předsudky o někdejší tvrdé selekci rockové scény, zjistíte, že na Lollapalooze dokázali Journey odehrát výborný koncert. Je to od nich jistota, protože se udržují v konstantní formě. Možná i proto, že principál Neal Schon občas sáhne k výměně osazenstva a spolu s klávesistou (jehož pozice v Journey je také krajně nejistá) je jediným pamětníkem slavné éry. Přestože fanoušci oplakali zejména odchod ikonického zpěváka Stevea Perryho a zamrzel je i vyhazov basisty Rosse Valoryho, musí uznat, že ani současná sestava není k zahození. U Journey už není tak docela podstatné, kdo v kapele působí, nejdůležitější jsou jejich hity. A těch mají na rozdávání.
Journey žijí z minulosti, přestože mají na trhu nové album „Freedom“ (to v době koncertu na Lollapalooze na světě ještě nebylo) a historii dlouhou, že by z ní udělali pět reprezentativních koncertních setlistů. Na chicagském vystoupení se vrátili k nejslavnějšímu období mezi desky „Infinite“ a „Raised On Radio“. Jejich set je předvídatelný, ale je to přesně to, co od nich fanoušci chtějí slyšet. Navíc ve výtečné formě, je slyšet, že i zpěvák Arnel Pineda, ač hlasově podobný Perrymu, má svůj vlastní styl a nekopíruje svého předchůdce do detailu, což mu v době nástupu bylo vyčítáno. Je sebevědomý frontman, což ukáže hned na začátku vystoupení, kdy si hravě poradí s klasickými skladbami „Separate Ways (Worlds Apart)“ a „Only The Young“, jimiž se koncert dostává do varu. Fanoušci reagují spontánně, což není s podivem, na Lollapaloozu dnes už nechodí orvaní výhulkové ani tripoví blouznivci, ale spořádaní tatíci s rodinami.
Setlist vybočí z důvěrně známého jen ve dvou položkách. Když dojde k nečekanému zařazení „Be Good To Yourself“, původně trochu nenápadné skladby z alba „Raised On Radio“, kterou Journey nasadí hned po úvodní dvojici, Schonově kytarové exhibici (spíše by dramaturgicky pasovala do druhé poloviny koncertu) a klasické „Stone In Love“. Přestože nepatří k největším hitům souboru, při živém provedení dostane patřičný náboj a mezi osvědčenými šlágry se neztratí. Druhou je skladba „La Do Da“ (natažená na skoro nesnesitelných deset minut) z přelomové desky „Infinity“. Naživo rovněž zafunguje především díky své živelnosti a tvrdosti, ale člověk se nemůže ubránit dojmu, že zabírá místo jakékoliv připomínce někdejšího comebackového alba „Trial By Fire“ nebo položce z libovolné desky, nazpívané Pinedou. Tím je řečeno, že naprosto chybí jakýkoliv materiál, který je mladší než rok 1986.
Vynahrazují to největší hity, které se dají řadit k tomu lepšímu (řada z nich i k tomu nejlepšímu), co nabízí americká rocková scéna. Těmi pochopitelně koncert graduje. Mezi „Wheel In The Sky“ a „Open Arms“ kapela vpašovala méně známou „Ask The Lonely“ (bonus z alba „Frontiers“), ale finále jede ve velkém stylu. Finální trojice „Faithfully“, „Any Way You Want It“ a „Don`t Stop Believin`“ definitivně dovádí koncert do extatického finále, a je jasné, že kapela kdysi psala dějiny. Dá se říct, že je pro Ameriku stejně významná jako pro Evropu Deep Purple, Black Sabbath či Iron Maiden. A forma jí rozhodně neschází. Nebo alespoň loni nescházela. Ještě aby, když Schona, Pinedu a Caina na Lollapalooze doplňovala skvělá rytmická dvojice Marco Mendoza a Deen Castronovo, kteří druhého bubeníka (?!) Naradu Michaela Waldena a klávesistu Jasona Derlatku, odsunují do pozice pouhých nájemných/zbytečných členů. Ale velká kapela potřebuje velký ansámbl, i když by stejnou práci kdysi odvedla jen v pětici.
„Live In Concert At Lollapalooza“ bude pro Journey památným záznamem hlavně kvůli tomu, na jaké akci vystupovali. Že by se z něho stalo tak důležité dílo jako z párplovského „Made In Japan“, to je čirá utopie, ale Schonovu kapelu ukazuje ve velice dobré formě. V takové, že člověk místy zapomene na jinak nezapomenutelného Stevea Perryho. Pokud někdo z vás desku najde pod stromečkem, dokáže tento stominutový záznam krásně rozzářit nadcházející svátky.
|
